Když toho má člověk hodně na práci, opravdu nemá čas se nudit. Tato stará pravda se mi vrchovatě naplnila v tomto týdnu. V pondělí jsme s Liborem podnikli lenošivý výlet na Feldberg, pro mě už to bylo podruhé, tak jsem alespoň věděla kudy kam. Na vrcholku sice ještě neležel sníh, ale strana odvrácená od slunce byla pokrytá již silnou vrstvou námrazy. Při cestě zpátky jsme se stavili u Titisee, u mís
tní atrakce, u které se musí zastavit snad každý, kdo projíždí tímto krajem. Neměli jsme už ale bohužel čas, abychom jezero celé obešli. Byla nám také pořádná zima, tak jsme zalezli do malé restaurace na něco dobrého a horkého. V úterý jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k Rýnu a cestou se zastavíme na nějaké rozhledně na Kaiserstuhlu, což je malé pohoří sopečného původu mezi Schwarzwaldem a údolím Rýna. Po cestě k rozhledně Eichelspitzturm lemované vinicemi jsme potkali bodrého přátelského domorodce, který si s námi tuze moc chtěl povídat. Pro mě to bylo první setkání s místním dialektem a upřímně řečeno, byla to síla. Tento přátelský pán nám pak poradil kudy, abychom se nebrodili blátem. Výhled z rozhledny byl neskutečný, nádhera… Krásnější už může být snad jen pohled na českou tabuli z vrcholků Krkonoš, při inverzi a zapadajícím slunci… Tady sice ještě nebyl sníh a nebyla 100% viditelnost, ale všechny ty vinice pod námi, zapadající slunce na vrc
holcích kopců… Nedá se to ani popsat, to se musí zažít. Když jsme napsali poselství budoucím návštěvníkům a byli jsme už dostatečně omrzlí ledovým větrem, vydali jsme se k Rýnu, do malého malebného městečka Breisach. Zadařilo se mi zaparkovat a vyrazili jsme k řece. Je neuvěřitelné jak je tu Rýn už široký. Po asi dvou minutách strávených ve Francii (řekou prochází hranice) jsme vyrazili prohlédnout si město. Ve středu jsme si stihli už jenom udělat královskou snídani, zabalit a naobědvat se a Libor odjel domů. Toto loučení už nebylo tak bezstarostné jako před týdnem. Ale Vánoce jsou blízko. A jak mně tady, tak i Liborovi na cestách to moc rychle utíká…
Ve dnech 21., 
dleli jsme v jednom studentském hostelu v centru Kolína, pár kroků od Kolínského dómu. První den nás čekalo pozvání do sídla OSN v Bonnu, z jejich výškové budovy byl nádherný výhled. Jen počasí nám nepřálo. Orkán, který den předtím sužoval i naši domovinu, dorazil na západ Německa. Vítr byl tak silný, že rozhoupal i tuto budovu o ani ne 30 patrech, a upřímně řečeno, nebyl to zrovna příjemný pocit. Následovala procházka parkem v Bonnu a návštěva Japonské zahrady. Odpoledne jsme se před největšími poryvy větru schovali do budovy Deutsche Post, u které jsme také byly už ohlášeni. Tuto budovu snad projektoval někdo z týmu Jamese Bonda. Je celá prosklená včetně podlah, má nějaký rafinovaný systém hospodaření s energií, tepelná čerpadla a hlavně, výtahy, které jezdí rychlostí 6m/s. Sotva jsme se zbavili nevolnosti z toho kymácení v sídle OSN, navalilo se nám z těchto výtahů. V jednom z podlaží probíhala i výstava poštovních schránek, jak těch historických, tak i současných. Musím uznat, že ta naše nepůsobila mezi těmi ostatními nijak vábným dojmem, důvod k zamyšlení pro Českou poštu!!!
V sobotu jsme navštívili centrálu veřejnoprávní televize WDR v Kolíně, navštívili jsme různá studia a také zvukové studio, kde se nahrávají zvuky k filmům. Vůbec by mi nevadilo, když by mě tu někdo zamknul, zabavila bych se klidně několik hodin. Následovala prohlídka Kolínského dómu s návštěvou věže, koncert v centrále WDR, procházka městem a pak návštěva musea čokolády. Bylo nám řečeno, že vstup je včetně ochutnávek, kdyby se nás nezželelo jedné paní v oddělení pralinek, která nám tajně každému jednu dala, nedostali bychom nic… Večer následovala docela vydařená akce, vyrazili jsme do jednoho klubu, prý poznávat život. Hráli tam docela hodně nahlas house, tak nás překvapilo, že tam není taneční parket. Chvíli jsme to vydrželi, ale pak to s námi šilo už tak moc, že jsme začali tancovat v uličce mezi stoly. Oproti očekávání to ostatní nepovažovali za naprosto stupidní a někteří se dokonce i přidali.
V neděli jsme dlouho vyspávali, odubytovali se a vyrazili do Bonnu na prohlídku města. Už nepršelo, ale bylo o to víc chladno. Po prohlídce pár památek jsme zamířili k Domu historie (Haus der Geschichte), co
ž je museum popisující historii a vývoj Německa od druhé světové války po současnost. Moc jsem litovala toho, že tu platí zákaz focení, fotící mánie mě ještě nepřešla. Večer jsme si všichni svorně zašli na kebab a odebrali se k nádraží. To co bude následovat poté, bychom ale asi těžko čekali. Nasněžil totiž "neuvěřitelný půl centimetr sněhu, místy dokonce centimetr jeden (!!!)", což naprosto ochromilo německé dráhy. Místo o půl dvanácté večer jsme dorazili kolem druhé ráno. Myslím, že v Manheimu na nádraží, kde jsme přestupovali, na nás dlouho nezapomenou, už úplně zoufalí a mrzlí jsme si totiž to čekání krátili zpěvem a tancem přímo v nádražní hale. Ale zahřáli jsme se!!! Abychom pak dojeli domů, museli jsme si vzít několik taxíků. Německé dráhy by nám měli i nějakou sumu vrátit zpátky (čekali jsme déle než 1 hodinu), tak uvidíme, snad to bude alespoň na ten taxík.
Nedokážu doteď pochopit, jak nekteří mohli tuto exkursi celé ty tři dny přežít, míněno naprosto doslova. Například jedna holka z Kolumbie měla na saobě letní šatičky na ramínka, pod tím slabé legíny a slabou šustákovou bundu... Samožřejmě bez čepice, ta je out, to bylo opravdu vše, co měla na sobě... Podotýkám, bylo tak kolem 1-3 stupňů, liják, vichřice, sníh a kroupy... Já měla termo vršek, košilku, dlouhé triko, teplou flísku, pořádnou zimní bundu, termo spodek, džíny, termo ponožky a pohory, na hlavě šátek, čepici a ještě sem tam i kapuci, rukavice a říkala jsem si, že už mi bývalo i tepleji... No, raději vypadat jako poloviční chlap, než mrznout jako blbec. Uvidíme, kolik procent účastníků do týdne lehne.
