27.10.-2.11. Pohodový týden

První měsíc se nachýlil ke konci. Když jsem si to uvědomila, došlo mi, jak ten čas neskutečně rychle letí. Sotva jsem se trošku zabydlela, ještě pořádně neznám město, nerozmluvila jsem se, jak bych chtěla, mám pocit, že jsem se ještě nic nenaučila… a už je takový velký kus mého pobytu tady pryč…

Tento týden bych označila jako pohodový týden. Moc se toho nestalo a když ano tak poklidným způsobem. Podruhé jsme byli ve škole, máme ještě šanci si měnit předměty, tak jsme zkoušeli, co se dalo. S nadšením jsem chtěla vyzkoušet seminář „Einführung in die Literaturwissenschaft“, je za 4 kredity, s tutorátem za 6. Po třech hodinách jsem byla ráda, že jsem přežila tu neskutečně nudnou rozpravu o něčem, co mám problém chápat v češtině… Udivuje mě, jak jsou němečtí studenti aktivní a schopni zaujatě, odborně a hlavně velmi sebevědomě rozprávat o něčem, čemu ani špetku nerozumí, nebo zodpovídat otázky, na které neznají odpověď. Stalo se mi už několikrát, že po otázce vyučujícího přišlo ze strany studentů dlouhosáhlé přesvědčování ostatních o jednoznačné nepravdě… Obdivuji trpělivost místních učitelů. Zároveň bychom mohli uvažovat o nějakých kursech pro naše studenty, aby se trochu té aktivity také přiučili, myslím, že u nás máme právě opačný problém.

Úterý 28. října jsem jako správný Čech držela státní svátek, nešla do školy a studovala novodobou českou historii, abych si upevnila národní hrdost. Sklidila jsem za to ovace a obdiv, že jsem tak statečná, když nejdu do školy, že jsem vlastenec, atd. Pravda byla taková, že mi odpadla všechna výuka a sledovala jsem oslavy a Archiv na ČT24. Je pravda, že při některých autentických záběrech jsem měla husí kůži po celém těle a vběhly mi do očí slzy…

Čtvrtek jsme strávili v Irish Pub tančením skotských tanců a v pátek se těšili na pořádnou Halloweenskou párty. Oblékli jsme se do všeho možného, co jsme našli, zkombinovali nezkombinovatelné, nalíčili se a vyrazili do ulic. Jenže jako vždy, domluva selhala. Když se říká, že dva právníci mají minimálně tři názory na řešený případ, tak pro skupinu 20 erasmáků by to bylo jistě několik tisíc… Když jsem strávili 3 hodiny čekáním na něco a bloumáním někde, konečně se rozhodlo, že vyrážíme na druhý konec města do Stussibaru. Když by nebylo půl jedné, nejela poslední tramvaj a já nevstávala následující den v půl osmé, moc ráda bych šla také…

Prvního listopadu jsme si s Raimondou a Tubou udělaly výlet do země hodinek a nožů k největšímu vodopádu v Evropě. Jmenuje se Rheinfall (podle jména leží na řece Rýnu) a nachází se poblíž městečka Staffhausen. Byla sice neskutečná zima, v kombinaci s vodou ještě neskutečnější, a všude mlha, ale i tak to bylo krásné. Převozník, který nás vezl blíže k vodopádu (na můj vkus až moc blízko), nás několikrát tak vystrašil, že jsem začala řvát halt halt, jen aby už nejel blíž. Dostal ode mě proto přezdívku Cháron, kterou si však plně zasloužil. Po prohlídce městečka Staffhausenu, tamního hradu a vinic, kafíčku v kavárně a jedlých kaštanech na ulici jsme vyrazili zpět. Celý večer se nesl v politickém duchu. Nejdřív se jeden z průvodců Thomas snažil Tubě vysvětlit, proč by bylo pro Turecko výhodnější vstoupit do Evropské unie (což ona naprosto razantně odmítá), pak jsme s druhým průvodcem Jochenem probrali politickou situaci v Česku, Klausův euroskeptismus a české předsednictví Evropské unii… K tomu pár vtipů, stereotypy ve vnímání Čechů a Němců a spokojeně se rozešli domů.

Skoro každý den v tomto týdnu pršelo a pršelo… Alespoň při představě toho krásného počasí, které panuje u nás, si zahřívám své promrzlé kosti a klouby. Také už se poprvé přihlásila zima. Jednoho rána mě vyděsily zasněžené kapoty aut před domem, ve Švýcarsku ležel malý poprašek sněhu na loukách i během dne. Samozřejmě, že zástupce českého národa okamžitě nenapadlo nic jiného, než ostatní začít koulovat. Někteří se velmi ochotně přidali, někteří jen nechápavě koukali (samozřejmě proto, že viděli poprvé v životě sníh, ne kvůli mně!). Tak si myslím, že až nasněží pořádně, máme se na co těšit. A už se taky teším!

20.-26.10. Škola hrou... ?

…tak už začala škola… a nevím proč, ale ráda bych si ty třítýdenní prázdniny, které trvaly doteď, ještě prodloužila. Říká se, že člověk, když někam přijede na delší dobu, projde 4 fázemi přizpůsobování se prostředí. První fáze je plná euforie a nadšení, vše je super a wunderschön… Pak přijde druhá fáze, kdy člověk začne střízlivět a pomyslná křivka jde rapidně dolů, velmi prudce, pak pozvolna, ale pořád dolů… Jako by se člověk sklouznul na skluzavce, ovšem bez toho písku v puse, když si člověk namele. To se u mě odehrálo v prvních třech dnech tohoto týdne, prudký pokles. Protože se mi nechce psát sprostě, nebudu to raději popisovat vůbec. Docela se už těším na třetí fázi, kdy by se moje vidění světa mělo pomalu probírat z kómatu a mazat záporné body. Ve čtvrté a konečné fázi se pak uvidí, jestli se vyhrabu do plusu, což by znamenalo, že jsem se asimilovala docela dobře, nebo jestli zůstanu v tom beznadějném mínusu a budu si pořád myslet, že pokoušet se mluvit německy, když člověk dělá chyby a není perfektní (což ale v tomto případě být ani nemůže), byl ten nejdebilnější „nápad, co mě kdy napad“…

Jak už jsem již psala, navštěvuji některé kursy pro cizince, jsou to gramatika a konverzace pro úroveň C1, C2 a gramatika pro B1, B2, Lendeskunde s naším panem Bauerem a Kurzgeschichte s p. Kreuzerem. K tomu jsem si zapsala i tři předměty ze zeměpisu. Jsou to dvě exkurse, jedna tady po Freiburgu a druhá do Basileje a „Handlungsorientierter Unterricht“. Tento předmět sice nebude nejlehčí, ale je zajímavý a snad se dozvím i něco nového úzce spjatého s praxí, což mi v Liberci upřímně řečeno dost chybí. Ze společného základu jsem si vybrala dva předměty, ale jeden kvůli pátečním exkurzím musím nechat plavat. Ten druhý je „Teorie und Praxis des projektorientiertes Lernens“, učitelka je dost rázná, jako tajfun, když vlítne do třídy. Když jsem se zmínila, že jsem z České republiky, začala o Komenským, jak moc si ho váží… Probudila ve mně opravdovou národní hrdost, je užasné slyšet spoustu hezkých slov o někom, kdo také pochází z Moravy (Češi prominou) jako já. To samé cítím vždy, když kolem Komenského procházím, jeho obří portrét min 3x4 metry visí totiž na jedné z chodeb university.

Z němčiny jsem si vybrala dva předměty s krásnými názvy „Gramatik spielerisch lernen“ a „Landeskundliches Arbeiten in mehrsprachlichen Klassenzimmern“ ale již s poněkud méně příjemnou vyučující… Když jsem se chtěla zeptat na podmínky, počet kreditů, které za splnění předmětů dostanu, a hlavně se chtěla představit, odbyla mě, že si všechno mám zařídit sama, to prý patří k mé samostatné práci na universitě… Tomu, kdo nám na začátku poradil, že toto všechno máme vždy na konci prvního semináře probrat s vyučujícími, bych v tu chvíli nejraději zakroutila krkem… Tak jsem si řekla, že se na to té babě blbé můžu zvysoka vykašlat, k životu ji opravdu nepotřebuju… Ještě si hodně dobře promyslím, jestli se tam vrátím nebo ne.

Myslela jsem si, že podpora studentů vyjíždějících do zahraničí se jen u nás rovná bodnutí nože do břicha. Nevím proč, ale mám pořád takovou romanticky naivní představu, že člověk, který chce dělat něco víc a jinak, by měl nejen dostat šanci, ale i být podporován… Jak teď vidím, nemůžeme to svalovat na náš bývalý režim (a zároveň se jím neustále omlouvat), na pomalou změnu poměrů a na dost velkou zkostnatělost našeho systému školství… protože na „vyspělém západě“, světe div se, to není lepší. Je to prostě v lidech a těm když se nechce, je to horší, než když by nemohli…

Jediným pozitivem bylo nádherné podzimní počasí, poslední hřejivé dotyky slunečních paprsků a tuny spadaných barevných listů, které už létu nadobro zamávaly. Ač nerada, asi to budu muset udělat také, protože teď už nás čeká jen zima, sníh a mráz.

13.-19.10. Barevný týden

Třetí týden strávený ve Freiburgu přinesl první návštevy ve škole, i když škola začíná až 20. října. Začaly kursy pro erasmus-studenty, jsou to jak jazykové kursy, tak i dva semináře Geschichtliche Landeskunde a Kurzgeschichten. Nakonec jsem se rozhodla, že budu navštěvovat oba dva a k tomu jazykové kursy jak pro III. skupinu, tak i gramatiku II. Za splnění všech těchto předmětů je 20 kreditů, tím jsem si pojistila to, že domů přivezu 100% minimálně těch 15 kreditů, které potřebuji, abych nemusela vracet stipendium. Jinak všichni píšeme e-maily s prosbou na učitele, aby nás nechali navštěvovat jejich kursy, uvidíme jak to všechno dopadne.

Kromě školy se událo i to, že jsem si poprvé v životě obarvila hlavu. Když mi jednoho dne Tuba, která mě zasvěcuje do tajů turecké a islámské kultury, vyprávěla o heně, rozhodla jsem se, že si jí obarvím hlavu. Tuba s nabídla, že mi pomůže. Vlasy jsem měla mít tmavě hnědé s červeným odleskem. Dopadlo to tak, že je mám výrazně červené, bez hnědého odlesku… Pokaždé, když se kouknu do zrcadla, lehce se vyděsím, než si uvědomím, že „jsem se vlastně obarvila“… Hned ještě když jsem lapala po dechu, potom co jsem se poprvé uviděla, mě napadlo přirovnání, vypadám jako pták ohnivák. Beze vší srandy. Tuba mi před barvením řekla, že by to mělo vydržet přibližně měsíc, pak až bylo hotovo se opravila na jeden až dva měsíce, pak prohlásila něco o dvou měsících… a teď už se raději neptám a tiše doufám, že si „výrazně pomůžu“ chlorovanou vodou v bazénu a častým mytím. No uvidíme. Štěstí je, že už nejsou kontroly na hranicích, to by mě na vánoce domů nepustili…
V neděli jsme podnikli první výlet se Studentenwerkem, organizací pro studenty tady ve Freiburgu. Jeli jsme k Bodamskému jezeru, navštívili Kostnici a Meersburg. Abychom na sebe upozornili už na začátku jako správní cizinci, zmeškali jsme vlak. Někdo, samozřejmě nikdo neví kdo, totiž vymyslel, že se sejdeme na nádraží v Littenweileru a pojedeme vlakem v 7:09 na hlavní nádraží, kde je sraz. To by vše bylo v nejlepším pořádku, ovšem když by se ten někdo nedíval na pracovní dny a dnes nebyla neděle… Jeli jsme tedy se zpožděním vlakem v 7:39 na hlavní nádraží, samozřejmě jsme nestihli vlak v 7:42, kterým všichni ostatní už odjeli. No nic, co dělat, řekli jsme si, pojedem o hodinu později a připojíme se pak. To jsme pak i udělali, jeden průvodce na nás v Kostnici počkal a vše dobře dopadlo. Jen jsme se už pro klid v duši neměli dozvědět skutečnost, že jsme mohli přistoupit rovnouv Littenweileru a nemuseli se honit vlaky po celém Freiburgu... Chybami se člověk učí…
Ráno jsem litovala, jaká je špatná viditelnost, mlha ještě ležela nízko nad jezerem a neměli jsme skoro žádný výhled. V poledne mi došlo, že je to tu běžná věc a stejně nic neuvidím, nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Na lodi byla pochopitelně zima, jako na každém jiném trajektu, studenti z „teplých krajin“ znovu zalitovali, že si ještě nekoupili „tu zimní bundu, jak už si tři týdny plánují“… Meersburg je opravdu krásné středověké městečko, bohužel jsme měli jen chviličku na to, abychom si prohlédli město i hrad. V kostnici se pak konal nějaký běžecký závod, nemohli jsme se tam volně pohybovat. S dalšími dvěma Čechy Jančou a Pepou, které jsme tu poznala, jsme alespoň navštívili Husovo muzeum, český ostrůvek v německém moři, dokonce i paní průvodkyně byla Češka. Zase ve mně vzplála ta národní hrdost, teď už jen někde najít stopy Karla IV. a ta moje top trojice bude kompletní. Celkově až na spoustů trablů vše dopadlo dobře, alespoň jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že už zítra půjdeme poprvé do školy...
Záznam pořízený v Kostnici, aneb Veselá kapela: