10.-16. 11. 2008 - Hektický týden

Jestli jsem se tu někdy trošku zapotila, tak to bylo asi v tomto týdnu. Měla jsem čtyři dny na to, abych se připravovala normálně do školy ale i dopředu pracovala na referátech na další týden. V sobotu by měl znovu přijet Libor a chceme pak podniknout pár výletů a samozřejmě být spolu a ne sedět nad úkoly.

V pondělí jsem utekla dřív z hodiny, abych mohla odvézt Libora k jedné pumpě na dálnici, kde ho měli vyzvednout Záhrobští. Z cesty zpět jsem měla trochu strach, sama do Freiburgu a pak přes celé město až ke kolejím. Dopadlo to ale výborně, dokonce bylo i místo na zaparkování před mým oknem, abych mohla pozorovat, jestli se kolem auta nedějí nějaké nekalosti.

Měla jsem za úkol připravit si prezentaci na jeden předmět o Kolíně nad Rýnem a Bonnu, konkrétně můj obor – geografie, jen takové ty nejzákladnější charakteristiky. K tomu pak posbírat prezentace od ostatních a dát je dohromady. Nečekala bych, že to bude tolik práce, ne ani té práce samotné, jako toho postrkování ostatních: „To a to je potřeba, to musíš dodělat, do neděle to 100% potřebuji.“ Jednu prezentaci jsem přidávala ještě 10 minut před hodinou a jednu jsem nedostala vůbec, ať žije chaos.

Pauline si pro nás ve čtvrtek přichystala překvapení, přivezla sýry ze Švýcarska a uspořádala Fondue-párty. Snědly se asi 3-4 kotlíky, opravdu hodně, bodejť by ne, bylo to opravdu výborné. Čerstvý chlebík, namočit kousek v sýru a šup s ním do pusy, opravdu dobrota. Panovala výborná nálada, pařili jsme už na pokoji a pak vyrazili do města. Už o půl druhé jsem byla skoro mrtvá, ale statečně jsem to vydržela až do 2:22, kdy jel noční autobus a jelo více lidí.

V sobotu se uskutečnila další z exkursí s Herr Bauerem, tentokrát do Baden-Badenu. Byli jsme objednáni u SWR na prohlídku, to je skupina veřejnoprávní televize a rádií v jihozápadním Německu. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, tak jsem si to patřičně užila. Nakoukli jsme do zázemí, odkud se vše řídí, do režie, do zvukového studia, a pak i do jednotlivých studií, odkud se vysílají zprávy, nebo různé pořady. Největší perličkou byl ovšem dům, ve kterém se natáčí německá forma Dallasu, jedna nekonečná rodinná sága. Vše bylo neskutečně skutečné. Jen žádná střecha, zvenku žádné zdi. Úžasné byly i prostory s rekvizitami, obrovské místnosti plné všemožných i nemožných krámů, ovšem přesně zapsané a evidované, jinak by se v tom chaosu už nikdo nikdy nevyznal. I když jsme se neměli ničeho dotýkat a s ničím hýbat, málokdo to vydržel a nevyfotil se aspoň s kostlivcem, jak mu tiskne ruku. Většina z nás byla opravdu nadšená a nechtělo se nám pryč. Odpoledne jsme vyrazili i do města, buď do muzea nebo na starý zámek nad městem. Protože nejsem milovníkem moderny a naopak miluju výhledy, je lehké uhodnout, pro co jsem se rozhodla. Zámek byl pohádkovým místem, celý porostlý břečťanem, připomínal spíš sídlo staré šlechty na rozsáhlých anglických blatech zahalených mlhou. Ve městě jsme pak navštívili i pár památek, divadlo, lázně, ochutnali jsme i zdější minerální vodu, která chutnala snad ještě hůř než Vincentka. A to už je co říct.

S Liborem jsme byli domluvení, že pro něho kolem deváté zajedu na stejnou benzínku, kde jsem ho vyložila, což se mi i při vším optimismu zdálo být jako docela dobrý adrenalinový zážitek, vzhledem k mým řidičským zkušenostem. Potmě, sama v autě, provoz… Ale kdo se bojí, ten se nikdy nic nenaučí. Nakonec to dopadlo tak, že Libor i se Zahroskými zajel do města, protože jsme přijeli ve stejnou dobu a už jsem neměla čas vyzvednout auto. Potkali jsme se tedy na hlavním nádraží, ale i tam nám dalo práci se najít. V neděli jsme se rozhodli lenošit, bylo špatné počasí a tudíž nulová viditelnost. Odpoledne jsme přeci jenom vyrazili na výlet, a to k prameni Dunaje. Jako správní zapálení geografové jsme si to i v dešti a mlze nemohli nechat ujít. Místo, kde Dunaj pramení, je od Freiburgu vzdálené asi 40 km. Bylo zajímavé pozorovat ten malý pramínek a představit si, jak cestou přibírá a jaký velký rozdíl je pak u ústí mezi ním a tím kolosem, který se vlévá do Černého moře. Zhruba 200 metrů od pramene bylo vzdálené i rozvodí mezi povodím Dunaje a Rýna. Pro obyčejného smrtelníka by to byla asi nuda, ale pro nás geografy opravdu velký zážitek.

3. - 9. 11. 2008 - Týden plný povinností

Nestíhám nějak psát příspěvky a reportáže z jednotlivých týdnů. Nevím jestli je to tím, že toho teď bylo hodně, nebo tím že jsem lenoch… Asi platí obě možnosti.

V tomto týdnu jsem si splnila první povinnost, byl to referát v předmětu Krátké povídky. Dělala jsem to s Tubou a měli jsme jich 6, k tomu mě napadlo, že musíme říct i něco k autorovi těchto povídek a k tomu, co „chtěl básník říct“ touto sbírkou… Bez těchto informací bychom byli všichni ztracení už na začátku. I tak to ale moc dobře nedopadlo. Jak bystří můžou tipovat, stihli jsme povídky dvě. Ztracení jsme byi tak v půlce. Pro začátečníky dost náročné jazykově a pro pokročilé náročné na porozumnění… Kdo někdy četl Bertolda Brechta, asi přitaká. Vzhledem k tomu, že většina lidí je úrovně A1,A2 a B1,B2 tak by dětské pohádky byly asi rozumnější nápad, zasmáli bychom se a ještě i něco naučili. Takhle je to jen stres a zbytečná práce.

Naprosto „úžasným“ zážitkem pro mě byla exkurse po Freiburgu. Jsou to takzvané smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila, že se dozvím něco o městě, lépe ho poznám a v neposlední řadě, že dostanu také nějaké kredity, které všichni se zápalem musíme sbírat. Probíhalo to ovšem trošku jinak, než jsem si představovala. Hned na začátku jsme si měli změřit krok, abychom pak v terénu mohli odkrokovat vzdálenosti a vypočítat, kolik metrů co měří. Když mi ta učitelka, která to celé vedla, řekla: „No 75 cm, vy máte ale taky obrovské nohy“, řekla jsem si, že mi to tu trochu nesedí … 39 je nejběžnejší velikost dámské boty ty babo jedna! Pak, když jsme měřili, jak je široká řeka Dreisam, naměřila jsem místo 17 m hned metrů 20. Když mi ten krok měřila, musela mi říct prostě víc cm než to ve skutečnosti bylo… Pěkná škodolibost, mám prostě jen pánské pohory, a? Jinak jsme navštívili spoustu zajímavých míst ve Freiburgu, dozvěděla jsem se i něco nového. Jen nás bylo trochu více a ve městě byl hluk, ona mluvila potichu, pořád někam běhala, skoro jsme ji nestíhali. Myslím že celý den v tom chladu na nohou dávat pozor a psát si poznámky, bylo náročné pro rodilé Němce, natož pro mě, když jsem nerozumněla všemu, co říkala. I tak jsem ale popsala 6 stránek, což považuji za malý zázrak. Radost mi pak ale zkazila její odpověď na dotaz, který jsem snad ani neměla položit. Zeptala jsem se, kolik kreditů dostanu za absolvování této exkurse. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že 0,3… V první chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně… „A jestli napíšete tu seminární práci, 20-25 sránek odborné anylýzy z tuctu odborných knih, tak možná i kredit jeden.“ Asi pochytila moje zmatení a naprosté nepochopení, zeptala se: „No co, čekala jste, že dostanete těch kreditů víc, nebo co?“, „Ne, jen přemýšlím, jak to vysvětlím na naší univerzitě, protože dělení kreditů tam nikdo nepochopí…“ Tu její arogantní otázku si pamatuju slovo od slova a hodně dlouho ji nezapomenu. Byla jsem rozhodnutá, že tu práci napíšu, i když by mi to vzalo moc času a mám spoustu dalších povinností, nestíhala bych. Po té odpovědi se mi ale ulevilo, ten její kredit nepotřebuju, mužu se jí na to z vysoka vykašlat… Ona pak bude mít problém, až se bude dělat transkript předmětů na kredity, protože 0,3 opravdu neexistuje… Už se těším, až v Liberci pobavím celé studijní.

Když jsem se vrátila domů, před kolejema na mě čekal Libor. Přijel na kratičkou návštěvu. Původně měl jet s Petrem Záhrobským a jeho maminkou do Francie, takhle je předběhl, oni ho v pondělí naberou a až se budou vracet zpátky, tak ho tu zase v sobotu vyloží a on tu pak zůstane trošku déle. Výborně to kluk vymyslel. To co mi přivezl od svojí maminky mě šokovalo, už dlouho jsem neviděla tolik jídla pohromadě, byla jsem jako Alenka v říši divů. K tomu ještě Liborova mamka uvařila i gulášek, abychom nemuseli vařit my. To byla taková neskutečná dobrota! Děkuju!!! V neděli jsme si prošli kousek starého města, hned jsem uplatnila nějaké nabylé info z exkurse. Alespoň jedno positivim měla, mohla jsem něco Liborovi povyprávět a nevypadala jsem jako blbec, že o tom městě, kde už přes měsíc žiju, vůbec nic nevím.