8. – 14. 12. 2008 – Pařící týden

Chytil mě badminton. Sice jsem ho zatím hrála jenom třikrát ale nadchlo mě to a rozhodla jsem se využít velkých slev v jednom obchoďáku a koupila si jako motivaci raketu jen za 8 euro. Je to i praktičtější, dost často jsou už rozpučované a pořád si půjčovat taky není ideální. Jen od té doby, co jsem si ji koupila, uplynuly už více než dva týdny a já s ní ještě nehrála, zase mě trápí nějaká potvora, co se mi drží na plicích.
Ve čtvrtek večer pro nás Auslandsamt připravil vánoční besídku. Měli jsme přinést tradiční vánoční cukroví a dárek do 5 euro a za oplatu dostali vánoční hvězdu. Protože jsme odcházeli jako poslední a hodně jich zbylo, vzali jsme si samozřejmě každý hned dvě. Bojím se ale, že mi tu teď během těch dvou týdnů umřou… Musím je někomu rychle darovat.



Další odměnou za vydařený referát měla být pařící akce místních sportovců. Evelin mě přemluvila, původně se mi nechtělo ale po pádných argumentech jsem svolila. Je pravda, že tato pařba je jen jednou do roka a s nimi jsem ještě nikde nebyla. Byla to normální diskotéka, ale hudba byla úžasná, tančili jsme až do tří, kdy už vše končilo.
O víkendu tu začala zima, konečně nasněžilo, tak jsme vyrazili alespoň na chviličku na procházku k řece, udělali pár fotek.

1. – 7. 12. 2008 – Týden s Popelkou

Jsem blázen… Není nic těžšího, než si to konečně přiznat, když už k tomu dojde. Stala jsem se závislou na dokumentárních pořadech a pohádkách. Náhodou, když jsem si zapla televizi, jsem uslyšela, že se bude vysílat naše pohádka Tři oříšky pro Popelku, samozřejmě v němčině. Podařilo se mi ji nahrát a už jsem ji viděla asi třikrát. Jen nevím jestli se učím zrovna ta pro mě potřebná slovíčka, většinou jsou to slova typu Vaše Výsost… Nevadí. Každopádně jsem objevila nejen krásu pohádek, ale i dokumentů a pořadů na německých stanicích.
Ve středu za odměnu za relativně úspěšně vedenou hodinu konverzace jsme vyrazili bruslit. Brusle jsme si půjčili a přes hodinu šelak plácali na ledě. Byla to opravdu sranda, občas jsme se všichni navzájem podpírali, abychom nespadli. Naprostých začátečníků mezi námi bylo víc.

Hodně lidí se mě ptalo, jak jsem oslavila svátek. Musím přiznat, že mi vůbec nedošlo, že jsem nějaký měla, a zároveň, že byl opravdu krásný. Tuba mi nejdřív narovnala vlasy, což pro mě byla neskutečná změna. Moje spolubydlící Eveline se pak vžila do role čarodějky a snažila se ze mě udělat kus k pohledání. Namalovala mě, oblékla a pak jsme vyrazily do Irish pubu zatancovat si irské tance. Díky svému novému vzhledu jsem si trochu zvedla sebevědomí, ono to taky občas není na škodu :-) .

24. – 30. 11. 2008 – Předvánoční týden

Zase jsem si po delší době uvědomila, že nestíhám psát příspěvky a mám teď co dělat, abych dohnala ty uplynulé čtyři týdny. Vždycky mě ale popožene motivace, že si jednoho dne všechny ty příspěvky vytisknu a budu mít hezkou vzpomínku na těch pár týdnu strávených tady.

Uvědomila jsem si náhle, že už mi začínají školní povinnosti. Sice jsem měla zapisovat jen protokol z jedné hodiny, ale vyhlídka na tři referáty, co mě čekají v příštích dnech, mě moc neuklidňovala. Rozhodla jsem se teda bojovat proti splínu a zorganizovala malou sešlost u mě doma a upekla jablka v županu. Když jsem už konečně všechno dosmažila, povypínala a přišla za tou bandou do pokoje, bylo už všechno snězené. To byl pro ten nejhezčí důkaz o tom, že jim to všem opravdu chutnalo.

V pondělí tu také začaly vánoční trhy, hned ve středu jsme vyrazili, abychom je okoukli. Čím blíže jsme přicházeli ke stánkům, tím více bylo všude lidí. Místy jsme se už museli opravdu prodírat davem a držet se za ruce, abychom se neztratili těm ostatním. Lidi jsou snad šílení, nejen že nakupují jako blázni ale láká je sem i svařák, výsledkem jsou neskutečné tlačenice úplně všude. Po asi dvaceti minutách jsme to vzdali a jeli zase nazpátek.

V pátek se uskutečnila už bohužel poslední z našich větších exkursí. Jeli jsme do Štrasburku do Rady Evropy. Nejdříve jsme si rychle prošli město, prohlédli si dóm a pak už jsme vyrazili do budovy Rady Evropy. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě to byl opravdu krásný zážitek, dýchla tam na mě taková zvláštní atmosféra, cítila jsem se ne jako Češka, ale opravdu jako Evropanka. Bylo to zvláštní. Náš pan prezident Klaus by si tam měl jet taky sednout a chvíli si v klidu popřemýšlet o evropské integraci… Třeba by pak kolem sebe přestal šířit ty nehoráznosti co šíří (a které působí jako by tlumočil názory národa, což rozhodně nedělá) a přestal dělat ostudu své zemi…

17. – 23. 11. 2008 – Akční týden

Když toho má člověk hodně na práci, opravdu nemá čas se nudit. Tato stará pravda se mi vrchovatě naplnila v tomto týdnu. V pondělí jsme s Liborem podnikli lenošivý výlet na Feldberg, pro mě už to bylo podruhé, tak jsem alespoň věděla kudy kam. Na vrcholku sice ještě neležel sníh, ale strana odvrácená od slunce byla pokrytá již silnou vrstvou námrazy. Při cestě zpátky jsme se stavili u Titisee, u místní atrakce, u které se musí zastavit snad každý, kdo projíždí tímto krajem. Neměli jsme už ale bohužel čas, abychom jezero celé obešli. Byla nám také pořádná zima, tak jsme zalezli do malé restaurace na něco dobrého a horkého. V úterý jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k Rýnu a cestou se zastavíme na nějaké rozhledně na Kaiserstuhlu, což je malé pohoří sopečného původu mezi Schwarzwaldem a údolím Rýna. Po cestě k rozhledně Eichelspitzturm lemované vinicemi jsme potkali bodrého přátelského domorodce, který si s námi tuze moc chtěl povídat. Pro mě to bylo první setkání s místním dialektem a upřímně řečeno, byla to síla. Tento přátelský pán nám pak poradil kudy, abychom se nebrodili blátem. Výhled z rozhledny byl neskutečný, nádhera… Krásnější už může být snad jen pohled na českou tabuli z vrcholků Krkonoš, při inverzi a zapadajícím slunci… Tady sice ještě nebyl sníh a nebyla 100% viditelnost, ale všechny ty vinice pod námi, zapadající slunce na vrcholcích kopců… Nedá se to ani popsat, to se musí zažít. Když jsme napsali poselství budoucím návštěvníkům a byli jsme už dostatečně omrzlí ledovým větrem, vydali jsme se k Rýnu, do malého malebného městečka Breisach. Zadařilo se mi zaparkovat a vyrazili jsme k řece. Je neuvěřitelné jak je tu Rýn už široký. Po asi dvou minutách strávených ve Francii (řekou prochází hranice) jsme vyrazili prohlédnout si město. Ve středu jsme si stihli už jenom udělat královskou snídani, zabalit a naobědvat se a Libor odjel domů. Toto loučení už nebylo tak bezstarostné jako před týdnem. Ale Vánoce jsou blízko. A jak mně tady, tak i Liborovi na cestách to moc rychle utíká…

Ve dnech 21., 22. a 23. listopadu jsme podnikli dlouho očekávanou exkursi do Kolína nad Rýnem a do Bonnu. Bydleli jsme v jednom studentském hostelu v centru Kolína, pár kroků od Kolínského dómu. První den nás čekalo pozvání do sídla OSN v Bonnu, z jejich výškové budovy byl nádherný výhled. Jen počasí nám nepřálo. Orkán, který den předtím sužoval i naši domovinu, dorazil na západ Německa. Vítr byl tak silný, že rozhoupal i tuto budovu o ani ne 30 patrech, a upřímně řečeno, nebyl to zrovna příjemný pocit. Následovala procházka parkem v Bonnu a návštěva Japonské zahrady. Odpoledne jsme se před největšími poryvy větru schovali do budovy Deutsche Post, u které jsme také byly už ohlášeni. Tuto budovu snad projektoval někdo z týmu Jamese Bonda. Je celá prosklená včetně podlah, má nějaký rafinovaný systém hospodaření s energií, tepelná čerpadla a hlavně, výtahy, které jezdí rychlostí 6m/s. Sotva jsme se zbavili nevolnosti z toho kymácení v sídle OSN, navalilo se nám z těchto výtahů. V jednom z podlaží probíhala i výstava poštovních schránek, jak těch historických, tak i současných. Musím uznat, že ta naše nepůsobila mezi těmi ostatními nijak vábným dojmem, důvod k zamyšlení pro Českou poštu!!!

V sobotu jsme navštívili centrálu veřejnoprávní televize WDR v Kolíně, navštívili jsme různá studia a také zvukové studio, kde se nahrávají zvuky k filmům. Vůbec by mi nevadilo, když by mě tu někdo zamknul, zabavila bych se klidně několik hodin. Následovala prohlídka Kolínského dómu s návštěvou věže, koncert v centrále WDR, procházka městem a pak návštěva musea čokolády. Bylo nám řečeno, že vstup je včetně ochutnávek, kdyby se nás nezželelo jedné paní v oddělení pralinek, která nám tajně každému jednu dala, nedostali bychom nic… Večer následovala docela vydařená akce, vyrazili jsme do jednoho klubu, prý poznávat život. Hráli tam docela hodně nahlas house, tak nás překvapilo, že tam není taneční parket. Chvíli jsme to vydrželi, ale pak to s námi šilo už tak moc, že jsme začali tancovat v uličce mezi stoly. Oproti očekávání to ostatní nepovažovali za naprosto stupidní a někteří se dokonce i přidali.

V neděli jsme dlouho vyspávali, odubytovali se a vyrazili do Bonnu na prohlídku města. Už nepršelo, ale bylo o to víc chladno. Po prohlídce pár památek jsme zamířili k Domu historie (Haus der Geschichte), což je museum popisující historii a vývoj Německa od druhé světové války po současnost. Moc jsem litovala toho, že tu platí zákaz focení, fotící mánie mě ještě nepřešla. Večer jsme si všichni svorně zašli na kebab a odebrali se k nádraží. To co bude následovat poté, bychom ale asi těžko čekali. Nasněžil totiž "neuvěřitelný půl centimetr sněhu, místy dokonce centimetr jeden (!!!)", což naprosto ochromilo německé dráhy. Místo o půl dvanácté večer jsme dorazili kolem druhé ráno. Myslím, že v Manheimu na nádraží, kde jsme přestupovali, na nás dlouho nezapomenou, už úplně zoufalí a mrzlí jsme si totiž to čekání krátili zpěvem a tancem přímo v nádražní hale. Ale zahřáli jsme se!!! Abychom pak dojeli domů, museli jsme si vzít několik taxíků. Německé dráhy by nám měli i nějakou sumu vrátit zpátky (čekali jsme déle než 1 hodinu), tak uvidíme, snad to bude alespoň na ten taxík.

Nedokážu doteď pochopit, jak nekteří mohli tuto exkursi celé ty tři dny přežít, míněno naprosto doslova. Například jedna holka z Kolumbie měla na saobě letní šatičky na ramínka, pod tím slabé legíny a slabou šustákovou bundu... Samožřejmě bez čepice, ta je out, to bylo opravdu vše, co měla na sobě... Podotýkám, bylo tak kolem 1-3 stupňů, liják, vichřice, sníh a kroupy... Já měla termo vršek, košilku, dlouhé triko, teplou flísku, pořádnou zimní bundu, termo spodek, džíny, termo ponožky a pohory, na hlavě šátek, čepici a ještě sem tam i kapuci, rukavice a říkala jsem si, že už mi bývalo i tepleji... No, raději vypadat jako poloviční chlap, než mrznout jako blbec. Uvidíme, kolik procent účastníků do týdne lehne.

10.-16. 11. 2008 - Hektický týden

Jestli jsem se tu někdy trošku zapotila, tak to bylo asi v tomto týdnu. Měla jsem čtyři dny na to, abych se připravovala normálně do školy ale i dopředu pracovala na referátech na další týden. V sobotu by měl znovu přijet Libor a chceme pak podniknout pár výletů a samozřejmě být spolu a ne sedět nad úkoly.

V pondělí jsem utekla dřív z hodiny, abych mohla odvézt Libora k jedné pumpě na dálnici, kde ho měli vyzvednout Záhrobští. Z cesty zpět jsem měla trochu strach, sama do Freiburgu a pak přes celé město až ke kolejím. Dopadlo to ale výborně, dokonce bylo i místo na zaparkování před mým oknem, abych mohla pozorovat, jestli se kolem auta nedějí nějaké nekalosti.

Měla jsem za úkol připravit si prezentaci na jeden předmět o Kolíně nad Rýnem a Bonnu, konkrétně můj obor – geografie, jen takové ty nejzákladnější charakteristiky. K tomu pak posbírat prezentace od ostatních a dát je dohromady. Nečekala bych, že to bude tolik práce, ne ani té práce samotné, jako toho postrkování ostatních: „To a to je potřeba, to musíš dodělat, do neděle to 100% potřebuji.“ Jednu prezentaci jsem přidávala ještě 10 minut před hodinou a jednu jsem nedostala vůbec, ať žije chaos.

Pauline si pro nás ve čtvrtek přichystala překvapení, přivezla sýry ze Švýcarska a uspořádala Fondue-párty. Snědly se asi 3-4 kotlíky, opravdu hodně, bodejť by ne, bylo to opravdu výborné. Čerstvý chlebík, namočit kousek v sýru a šup s ním do pusy, opravdu dobrota. Panovala výborná nálada, pařili jsme už na pokoji a pak vyrazili do města. Už o půl druhé jsem byla skoro mrtvá, ale statečně jsem to vydržela až do 2:22, kdy jel noční autobus a jelo více lidí.

V sobotu se uskutečnila další z exkursí s Herr Bauerem, tentokrát do Baden-Badenu. Byli jsme objednáni u SWR na prohlídku, to je skupina veřejnoprávní televize a rádií v jihozápadním Německu. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, tak jsem si to patřičně užila. Nakoukli jsme do zázemí, odkud se vše řídí, do režie, do zvukového studia, a pak i do jednotlivých studií, odkud se vysílají zprávy, nebo různé pořady. Největší perličkou byl ovšem dům, ve kterém se natáčí německá forma Dallasu, jedna nekonečná rodinná sága. Vše bylo neskutečně skutečné. Jen žádná střecha, zvenku žádné zdi. Úžasné byly i prostory s rekvizitami, obrovské místnosti plné všemožných i nemožných krámů, ovšem přesně zapsané a evidované, jinak by se v tom chaosu už nikdo nikdy nevyznal. I když jsme se neměli ničeho dotýkat a s ničím hýbat, málokdo to vydržel a nevyfotil se aspoň s kostlivcem, jak mu tiskne ruku. Většina z nás byla opravdu nadšená a nechtělo se nám pryč. Odpoledne jsme vyrazili i do města, buď do muzea nebo na starý zámek nad městem. Protože nejsem milovníkem moderny a naopak miluju výhledy, je lehké uhodnout, pro co jsem se rozhodla. Zámek byl pohádkovým místem, celý porostlý břečťanem, připomínal spíš sídlo staré šlechty na rozsáhlých anglických blatech zahalených mlhou. Ve městě jsme pak navštívili i pár památek, divadlo, lázně, ochutnali jsme i zdější minerální vodu, která chutnala snad ještě hůř než Vincentka. A to už je co říct.

S Liborem jsme byli domluvení, že pro něho kolem deváté zajedu na stejnou benzínku, kde jsem ho vyložila, což se mi i při vším optimismu zdálo být jako docela dobrý adrenalinový zážitek, vzhledem k mým řidičským zkušenostem. Potmě, sama v autě, provoz… Ale kdo se bojí, ten se nikdy nic nenaučí. Nakonec to dopadlo tak, že Libor i se Zahroskými zajel do města, protože jsme přijeli ve stejnou dobu a už jsem neměla čas vyzvednout auto. Potkali jsme se tedy na hlavním nádraží, ale i tam nám dalo práci se najít. V neděli jsme se rozhodli lenošit, bylo špatné počasí a tudíž nulová viditelnost. Odpoledne jsme přeci jenom vyrazili na výlet, a to k prameni Dunaje. Jako správní zapálení geografové jsme si to i v dešti a mlze nemohli nechat ujít. Místo, kde Dunaj pramení, je od Freiburgu vzdálené asi 40 km. Bylo zajímavé pozorovat ten malý pramínek a představit si, jak cestou přibírá a jaký velký rozdíl je pak u ústí mezi ním a tím kolosem, který se vlévá do Černého moře. Zhruba 200 metrů od pramene bylo vzdálené i rozvodí mezi povodím Dunaje a Rýna. Pro obyčejného smrtelníka by to byla asi nuda, ale pro nás geografy opravdu velký zážitek.

3. - 9. 11. 2008 - Týden plný povinností

Nestíhám nějak psát příspěvky a reportáže z jednotlivých týdnů. Nevím jestli je to tím, že toho teď bylo hodně, nebo tím že jsem lenoch… Asi platí obě možnosti.

V tomto týdnu jsem si splnila první povinnost, byl to referát v předmětu Krátké povídky. Dělala jsem to s Tubou a měli jsme jich 6, k tomu mě napadlo, že musíme říct i něco k autorovi těchto povídek a k tomu, co „chtěl básník říct“ touto sbírkou… Bez těchto informací bychom byli všichni ztracení už na začátku. I tak to ale moc dobře nedopadlo. Jak bystří můžou tipovat, stihli jsme povídky dvě. Ztracení jsme byi tak v půlce. Pro začátečníky dost náročné jazykově a pro pokročilé náročné na porozumnění… Kdo někdy četl Bertolda Brechta, asi přitaká. Vzhledem k tomu, že většina lidí je úrovně A1,A2 a B1,B2 tak by dětské pohádky byly asi rozumnější nápad, zasmáli bychom se a ještě i něco naučili. Takhle je to jen stres a zbytečná práce.

Naprosto „úžasným“ zážitkem pro mě byla exkurse po Freiburgu. Jsou to takzvané smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila, že se dozvím něco o městě, lépe ho poznám a v neposlední řadě, že dostanu také nějaké kredity, které všichni se zápalem musíme sbírat. Probíhalo to ovšem trošku jinak, než jsem si představovala. Hned na začátku jsme si měli změřit krok, abychom pak v terénu mohli odkrokovat vzdálenosti a vypočítat, kolik metrů co měří. Když mi ta učitelka, která to celé vedla, řekla: „No 75 cm, vy máte ale taky obrovské nohy“, řekla jsem si, že mi to tu trochu nesedí … 39 je nejběžnejší velikost dámské boty ty babo jedna! Pak, když jsme měřili, jak je široká řeka Dreisam, naměřila jsem místo 17 m hned metrů 20. Když mi ten krok měřila, musela mi říct prostě víc cm než to ve skutečnosti bylo… Pěkná škodolibost, mám prostě jen pánské pohory, a? Jinak jsme navštívili spoustu zajímavých míst ve Freiburgu, dozvěděla jsem se i něco nového. Jen nás bylo trochu více a ve městě byl hluk, ona mluvila potichu, pořád někam běhala, skoro jsme ji nestíhali. Myslím že celý den v tom chladu na nohou dávat pozor a psát si poznámky, bylo náročné pro rodilé Němce, natož pro mě, když jsem nerozumněla všemu, co říkala. I tak jsem ale popsala 6 stránek, což považuji za malý zázrak. Radost mi pak ale zkazila její odpověď na dotaz, který jsem snad ani neměla položit. Zeptala jsem se, kolik kreditů dostanu za absolvování této exkurse. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že 0,3… V první chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně… „A jestli napíšete tu seminární práci, 20-25 sránek odborné anylýzy z tuctu odborných knih, tak možná i kredit jeden.“ Asi pochytila moje zmatení a naprosté nepochopení, zeptala se: „No co, čekala jste, že dostanete těch kreditů víc, nebo co?“, „Ne, jen přemýšlím, jak to vysvětlím na naší univerzitě, protože dělení kreditů tam nikdo nepochopí…“ Tu její arogantní otázku si pamatuju slovo od slova a hodně dlouho ji nezapomenu. Byla jsem rozhodnutá, že tu práci napíšu, i když by mi to vzalo moc času a mám spoustu dalších povinností, nestíhala bych. Po té odpovědi se mi ale ulevilo, ten její kredit nepotřebuju, mužu se jí na to z vysoka vykašlat… Ona pak bude mít problém, až se bude dělat transkript předmětů na kredity, protože 0,3 opravdu neexistuje… Už se těším, až v Liberci pobavím celé studijní.

Když jsem se vrátila domů, před kolejema na mě čekal Libor. Přijel na kratičkou návštěvu. Původně měl jet s Petrem Záhrobským a jeho maminkou do Francie, takhle je předběhl, oni ho v pondělí naberou a až se budou vracet zpátky, tak ho tu zase v sobotu vyloží a on tu pak zůstane trošku déle. Výborně to kluk vymyslel. To co mi přivezl od svojí maminky mě šokovalo, už dlouho jsem neviděla tolik jídla pohromadě, byla jsem jako Alenka v říši divů. K tomu ještě Liborova mamka uvařila i gulášek, abychom nemuseli vařit my. To byla taková neskutečná dobrota! Děkuju!!! V neděli jsme si prošli kousek starého města, hned jsem uplatnila nějaké nabylé info z exkurse. Alespoň jedno positivim měla, mohla jsem něco Liborovi povyprávět a nevypadala jsem jako blbec, že o tom městě, kde už přes měsíc žiju, vůbec nic nevím.

27.10.-2.11. Pohodový týden

První měsíc se nachýlil ke konci. Když jsem si to uvědomila, došlo mi, jak ten čas neskutečně rychle letí. Sotva jsem se trošku zabydlela, ještě pořádně neznám město, nerozmluvila jsem se, jak bych chtěla, mám pocit, že jsem se ještě nic nenaučila… a už je takový velký kus mého pobytu tady pryč…

Tento týden bych označila jako pohodový týden. Moc se toho nestalo a když ano tak poklidným způsobem. Podruhé jsme byli ve škole, máme ještě šanci si měnit předměty, tak jsme zkoušeli, co se dalo. S nadšením jsem chtěla vyzkoušet seminář „Einführung in die Literaturwissenschaft“, je za 4 kredity, s tutorátem za 6. Po třech hodinách jsem byla ráda, že jsem přežila tu neskutečně nudnou rozpravu o něčem, co mám problém chápat v češtině… Udivuje mě, jak jsou němečtí studenti aktivní a schopni zaujatě, odborně a hlavně velmi sebevědomě rozprávat o něčem, čemu ani špetku nerozumí, nebo zodpovídat otázky, na které neznají odpověď. Stalo se mi už několikrát, že po otázce vyučujícího přišlo ze strany studentů dlouhosáhlé přesvědčování ostatních o jednoznačné nepravdě… Obdivuji trpělivost místních učitelů. Zároveň bychom mohli uvažovat o nějakých kursech pro naše studenty, aby se trochu té aktivity také přiučili, myslím, že u nás máme právě opačný problém.

Úterý 28. října jsem jako správný Čech držela státní svátek, nešla do školy a studovala novodobou českou historii, abych si upevnila národní hrdost. Sklidila jsem za to ovace a obdiv, že jsem tak statečná, když nejdu do školy, že jsem vlastenec, atd. Pravda byla taková, že mi odpadla všechna výuka a sledovala jsem oslavy a Archiv na ČT24. Je pravda, že při některých autentických záběrech jsem měla husí kůži po celém těle a vběhly mi do očí slzy…

Čtvrtek jsme strávili v Irish Pub tančením skotských tanců a v pátek se těšili na pořádnou Halloweenskou párty. Oblékli jsme se do všeho možného, co jsme našli, zkombinovali nezkombinovatelné, nalíčili se a vyrazili do ulic. Jenže jako vždy, domluva selhala. Když se říká, že dva právníci mají minimálně tři názory na řešený případ, tak pro skupinu 20 erasmáků by to bylo jistě několik tisíc… Když jsem strávili 3 hodiny čekáním na něco a bloumáním někde, konečně se rozhodlo, že vyrážíme na druhý konec města do Stussibaru. Když by nebylo půl jedné, nejela poslední tramvaj a já nevstávala následující den v půl osmé, moc ráda bych šla také…

Prvního listopadu jsme si s Raimondou a Tubou udělaly výlet do země hodinek a nožů k největšímu vodopádu v Evropě. Jmenuje se Rheinfall (podle jména leží na řece Rýnu) a nachází se poblíž městečka Staffhausen. Byla sice neskutečná zima, v kombinaci s vodou ještě neskutečnější, a všude mlha, ale i tak to bylo krásné. Převozník, který nás vezl blíže k vodopádu (na můj vkus až moc blízko), nás několikrát tak vystrašil, že jsem začala řvát halt halt, jen aby už nejel blíž. Dostal ode mě proto přezdívku Cháron, kterou si však plně zasloužil. Po prohlídce městečka Staffhausenu, tamního hradu a vinic, kafíčku v kavárně a jedlých kaštanech na ulici jsme vyrazili zpět. Celý večer se nesl v politickém duchu. Nejdřív se jeden z průvodců Thomas snažil Tubě vysvětlit, proč by bylo pro Turecko výhodnější vstoupit do Evropské unie (což ona naprosto razantně odmítá), pak jsme s druhým průvodcem Jochenem probrali politickou situaci v Česku, Klausův euroskeptismus a české předsednictví Evropské unii… K tomu pár vtipů, stereotypy ve vnímání Čechů a Němců a spokojeně se rozešli domů.

Skoro každý den v tomto týdnu pršelo a pršelo… Alespoň při představě toho krásného počasí, které panuje u nás, si zahřívám své promrzlé kosti a klouby. Také už se poprvé přihlásila zima. Jednoho rána mě vyděsily zasněžené kapoty aut před domem, ve Švýcarsku ležel malý poprašek sněhu na loukách i během dne. Samozřejmě, že zástupce českého národa okamžitě nenapadlo nic jiného, než ostatní začít koulovat. Někteří se velmi ochotně přidali, někteří jen nechápavě koukali (samozřejmě proto, že viděli poprvé v životě sníh, ne kvůli mně!). Tak si myslím, že až nasněží pořádně, máme se na co těšit. A už se taky teším!

20.-26.10. Škola hrou... ?

…tak už začala škola… a nevím proč, ale ráda bych si ty třítýdenní prázdniny, které trvaly doteď, ještě prodloužila. Říká se, že člověk, když někam přijede na delší dobu, projde 4 fázemi přizpůsobování se prostředí. První fáze je plná euforie a nadšení, vše je super a wunderschön… Pak přijde druhá fáze, kdy člověk začne střízlivět a pomyslná křivka jde rapidně dolů, velmi prudce, pak pozvolna, ale pořád dolů… Jako by se člověk sklouznul na skluzavce, ovšem bez toho písku v puse, když si člověk namele. To se u mě odehrálo v prvních třech dnech tohoto týdne, prudký pokles. Protože se mi nechce psát sprostě, nebudu to raději popisovat vůbec. Docela se už těším na třetí fázi, kdy by se moje vidění světa mělo pomalu probírat z kómatu a mazat záporné body. Ve čtvrté a konečné fázi se pak uvidí, jestli se vyhrabu do plusu, což by znamenalo, že jsem se asimilovala docela dobře, nebo jestli zůstanu v tom beznadějném mínusu a budu si pořád myslet, že pokoušet se mluvit německy, když člověk dělá chyby a není perfektní (což ale v tomto případě být ani nemůže), byl ten nejdebilnější „nápad, co mě kdy napad“…

Jak už jsem již psala, navštěvuji některé kursy pro cizince, jsou to gramatika a konverzace pro úroveň C1, C2 a gramatika pro B1, B2, Lendeskunde s naším panem Bauerem a Kurzgeschichte s p. Kreuzerem. K tomu jsem si zapsala i tři předměty ze zeměpisu. Jsou to dvě exkurse, jedna tady po Freiburgu a druhá do Basileje a „Handlungsorientierter Unterricht“. Tento předmět sice nebude nejlehčí, ale je zajímavý a snad se dozvím i něco nového úzce spjatého s praxí, což mi v Liberci upřímně řečeno dost chybí. Ze společného základu jsem si vybrala dva předměty, ale jeden kvůli pátečním exkurzím musím nechat plavat. Ten druhý je „Teorie und Praxis des projektorientiertes Lernens“, učitelka je dost rázná, jako tajfun, když vlítne do třídy. Když jsem se zmínila, že jsem z České republiky, začala o Komenským, jak moc si ho váží… Probudila ve mně opravdovou národní hrdost, je užasné slyšet spoustu hezkých slov o někom, kdo také pochází z Moravy (Češi prominou) jako já. To samé cítím vždy, když kolem Komenského procházím, jeho obří portrét min 3x4 metry visí totiž na jedné z chodeb university.

Z němčiny jsem si vybrala dva předměty s krásnými názvy „Gramatik spielerisch lernen“ a „Landeskundliches Arbeiten in mehrsprachlichen Klassenzimmern“ ale již s poněkud méně příjemnou vyučující… Když jsem se chtěla zeptat na podmínky, počet kreditů, které za splnění předmětů dostanu, a hlavně se chtěla představit, odbyla mě, že si všechno mám zařídit sama, to prý patří k mé samostatné práci na universitě… Tomu, kdo nám na začátku poradil, že toto všechno máme vždy na konci prvního semináře probrat s vyučujícími, bych v tu chvíli nejraději zakroutila krkem… Tak jsem si řekla, že se na to té babě blbé můžu zvysoka vykašlat, k životu ji opravdu nepotřebuju… Ještě si hodně dobře promyslím, jestli se tam vrátím nebo ne.

Myslela jsem si, že podpora studentů vyjíždějících do zahraničí se jen u nás rovná bodnutí nože do břicha. Nevím proč, ale mám pořád takovou romanticky naivní představu, že člověk, který chce dělat něco víc a jinak, by měl nejen dostat šanci, ale i být podporován… Jak teď vidím, nemůžeme to svalovat na náš bývalý režim (a zároveň se jím neustále omlouvat), na pomalou změnu poměrů a na dost velkou zkostnatělost našeho systému školství… protože na „vyspělém západě“, světe div se, to není lepší. Je to prostě v lidech a těm když se nechce, je to horší, než když by nemohli…

Jediným pozitivem bylo nádherné podzimní počasí, poslední hřejivé dotyky slunečních paprsků a tuny spadaných barevných listů, které už létu nadobro zamávaly. Ač nerada, asi to budu muset udělat také, protože teď už nás čeká jen zima, sníh a mráz.

13.-19.10. Barevný týden

Třetí týden strávený ve Freiburgu přinesl první návštevy ve škole, i když škola začíná až 20. října. Začaly kursy pro erasmus-studenty, jsou to jak jazykové kursy, tak i dva semináře Geschichtliche Landeskunde a Kurzgeschichten. Nakonec jsem se rozhodla, že budu navštěvovat oba dva a k tomu jazykové kursy jak pro III. skupinu, tak i gramatiku II. Za splnění všech těchto předmětů je 20 kreditů, tím jsem si pojistila to, že domů přivezu 100% minimálně těch 15 kreditů, které potřebuji, abych nemusela vracet stipendium. Jinak všichni píšeme e-maily s prosbou na učitele, aby nás nechali navštěvovat jejich kursy, uvidíme jak to všechno dopadne.

Kromě školy se událo i to, že jsem si poprvé v životě obarvila hlavu. Když mi jednoho dne Tuba, která mě zasvěcuje do tajů turecké a islámské kultury, vyprávěla o heně, rozhodla jsem se, že si jí obarvím hlavu. Tuba s nabídla, že mi pomůže. Vlasy jsem měla mít tmavě hnědé s červeným odleskem. Dopadlo to tak, že je mám výrazně červené, bez hnědého odlesku… Pokaždé, když se kouknu do zrcadla, lehce se vyděsím, než si uvědomím, že „jsem se vlastně obarvila“… Hned ještě když jsem lapala po dechu, potom co jsem se poprvé uviděla, mě napadlo přirovnání, vypadám jako pták ohnivák. Beze vší srandy. Tuba mi před barvením řekla, že by to mělo vydržet přibližně měsíc, pak až bylo hotovo se opravila na jeden až dva měsíce, pak prohlásila něco o dvou měsících… a teď už se raději neptám a tiše doufám, že si „výrazně pomůžu“ chlorovanou vodou v bazénu a častým mytím. No uvidíme. Štěstí je, že už nejsou kontroly na hranicích, to by mě na vánoce domů nepustili…
V neděli jsme podnikli první výlet se Studentenwerkem, organizací pro studenty tady ve Freiburgu. Jeli jsme k Bodamskému jezeru, navštívili Kostnici a Meersburg. Abychom na sebe upozornili už na začátku jako správní cizinci, zmeškali jsme vlak. Někdo, samozřejmě nikdo neví kdo, totiž vymyslel, že se sejdeme na nádraží v Littenweileru a pojedeme vlakem v 7:09 na hlavní nádraží, kde je sraz. To by vše bylo v nejlepším pořádku, ovšem když by se ten někdo nedíval na pracovní dny a dnes nebyla neděle… Jeli jsme tedy se zpožděním vlakem v 7:39 na hlavní nádraží, samozřejmě jsme nestihli vlak v 7:42, kterým všichni ostatní už odjeli. No nic, co dělat, řekli jsme si, pojedem o hodinu později a připojíme se pak. To jsme pak i udělali, jeden průvodce na nás v Kostnici počkal a vše dobře dopadlo. Jen jsme se už pro klid v duši neměli dozvědět skutečnost, že jsme mohli přistoupit rovnouv Littenweileru a nemuseli se honit vlaky po celém Freiburgu... Chybami se člověk učí…
Ráno jsem litovala, jaká je špatná viditelnost, mlha ještě ležela nízko nad jezerem a neměli jsme skoro žádný výhled. V poledne mi došlo, že je to tu běžná věc a stejně nic neuvidím, nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Na lodi byla pochopitelně zima, jako na každém jiném trajektu, studenti z „teplých krajin“ znovu zalitovali, že si ještě nekoupili „tu zimní bundu, jak už si tři týdny plánují“… Meersburg je opravdu krásné středověké městečko, bohužel jsme měli jen chviličku na to, abychom si prohlédli město i hrad. V kostnici se pak konal nějaký běžecký závod, nemohli jsme se tam volně pohybovat. S dalšími dvěma Čechy Jančou a Pepou, které jsme tu poznala, jsme alespoň navštívili Husovo muzeum, český ostrůvek v německém moři, dokonce i paní průvodkyně byla Češka. Zase ve mně vzplála ta národní hrdost, teď už jen někde najít stopy Karla IV. a ta moje top trojice bude kompletní. Celkově až na spoustů trablů vše dopadlo dobře, alespoň jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že už zítra půjdeme poprvé do školy...
Záznam pořízený v Kostnici, aneb Veselá kapela:

6.-12.10. Slunný týden

Týden mezi 6. a 10. říjnem nám přinesl nečekaně první kredit do sbírky a jeden splněný předmět. Byl jím pro nás orientační týden, kdy nám bylo vysvětleno skoro vše, absolvovali jsme prohlídky po PH i po univerzitě, zkoumali, jak se máme přihlašovat na předměty, jak přesně oslovovat učitele, jak vést refráty, atd. Měla jsem pocit, že je to vše tak automatické a nemusím si nic psát, že si to budu pamatovat… Když by nebylo mé sklerózy… Jenže já si vždy doma zapomenu i ten papírek, kam si píšu věci, které nesmím zapomenout… Proto doporučuju všem, dělejte si poznámky, fakt se potom hodí. Je toho na začátku opravdu hodně, mám fůru brožur, do kterých jsem se měla už dávno podívat a nepodívala, lejstra, co jsem měla přečíst a nepřečetla…

Někteří učitelé jsou tu opravdu nepříjemní a nejraději bych se jim vyhla, když by to šlo. Jiní jsou naopak milí, jdou nám vstříc, snaží se s námi komunikovat a hrozně to člověka k nim táhne, je zajímavé je poslouchat. Ale to je asi všude stejné. Jako studenti PH-Freiburg máme možnost studovat jakékoli předměty na jakékoliv škole ve Freiburgu, stačí, že jsme prostě studenti. Já osobně této možnosti asi nevyužiju, ale ostatní se hrnou do umění a do hudby na univerzitě nebo na Musikhochschule. Bohužel tyto obory mě tak trochu minuly už dávno.

V úterý proběhly také rozřazovací testy do jazykových kurzů, které můžeme bezplatně navštěvovat během semestru. Jsme rozdělení do tří skupin, které odpovídají jazykovým úrovním A1, A2 – Grundstufe, B1, B2 – Mittelstufe a C1, C2 – Oberstufe. Myslím, že horší test si ani připravit nemohli, byly v něm snad všechny chytáky, které jsme se ve škole učili. Samozřejmě v tu chvíli, kdy jsem ten test psala, jsem si nevzpomněla už vůbec na nic a čím víc jsem nad tím přemýšlela v duchu si nadávala, tím to bylo horší. Naštěstí se mi nakonec podařilo dostat se do Oberstufe, takže tam budu trošku pod tlakem a to mě bude alespoň nutit něco dělat.

Objevili jsme úžasnou věc, kterou ve Freiburgu vřele doporučuji. Je to IrishPub, kde nejenže je ve čtvrtek vstup zdarma, ale navíc zde jeden pár učí irské, skotské tance. Je tu sice neskutečné množství lidí a není si kam sednout, ale je to úchvatný zážitek, všichni paří, snaží se to nekazit, je tu skvělá atmosféra.

V pátek nás všechny oficiálně přivítal rektor, řekl pár milých slov, představili se nám předsedové některých institutů a organizací. A pak se, jak jinak, konala žranice, bylo toho hodně a chutnalo to skvěle. Jen mezitím, co jsem řešila s některými učiteli ještě pár formalit, mi ti nenažranci všechno snědli. Měla jsem jen deci sektu a dva chlebíčky. A kdo mě zná, ví, že to mi rozhodně nestačí…

V sobotu jsme podnikli jen malý výlet na rozhlednu nad městem, bylo opravdu krásně, tak jsme to museli využít. Celá rozhledna je z oceli, jen z vnější strany jsou na ní upevněny dřevěné trámy. Jediný problém bylo prvních asi 250 schodů, které vedly k rozhledně a pak dalších víc než 100 už na rozhledně samotné. Když jsme to zvládly a trochu se vydýchali, naskytl se nám opravdu nádherný výhled. Bylo vidět centrum, všechny dominanty města, rozsáhlou roviny směrem k Francii, první kopečky Schwarzwaldu a náš Littenweiler schovaný v nich, …

Nádherné počasí pokračovalo i neděli, což nám přišlo vhod, protože jsme podnikli výlet na nejvyšší horu Schwarzwaldu – Feldberg. Feldberg je se svými 1 493 metry nejvyšší horou nejen ve Schwarzwaldu, ale i v celém německém středohoří. Stejným vláčkem, kterým jsme jeli k Titisee, jsme tentokrát dojeli až do Bärentalu, tam přesedli spolu s tak stovkou cestujících do autobusu, který nás odvezl do Feldberu, odtud jsme vyrazili už pěšky. Když jsme jednomu našemu Angličanovi, který není moc zvyklý se hýbat, převedli kilometry na míle a on konečně pochopil, že opravdu nepojedeme lanovkou, zalapal po dechu. Když viděl, že se vzdalujeme, nezbylo mu nic jiného než se k nám přidat a statečně vydržel až do konce. Bylo opravdu nádherně, krásně jsme se prošli a nadýchali se čerstvého vzduchu. Na vrcholu se nám naskytly neskutečné výhledy, nejen na celý Schwarzwald, ale i na Alpy. Nebyly vidět moc zřetelně, ale ta jejich mohutná hradba, ta majestátnost mě uchvátila… Až později večer jsme seděli ve vlaku na cestě domů. Nebylo tam k hnutí, tak jsme si posedali na schody. Cesta trvala kvůli nějakým opravám na trati kolem 45 min a nejmíň polovina z nás pomalu usnula

Další týden ještě není škola, jen Beratungs- woche, pro nás to znamená, že budeme psát mejly učitelům, jestli můžeme navštěvovat jejich kursy a budou se konat kursy pro erasmusstudenty. Jsou to nejen jazykové kursy (konverzace a gramatika), ale i landeskunde Německa a krátké povídky. Uvidíme.

Přeju krásný týden.

1.-5.10. Stěhování národů

Když jsem nasedala v úterý večer 30. 9. 2008 do vlaku směr Basilej, netušila jsem, jak to všechno bude probíhat. Myslím, že jsem ani nebyla nervózní, zakázala jsem si totiž přemýšlet o tom, že jedu skoro 900 km daleko, někam kde to neznám, daleko od všeho, co mě drží doma... Asi se mi to podařilo :-) .

Když jsme se s námahou s Jančou dostaly do vlaku a poskládaly zavazadla pod lůžka (po ne moc přívětivém napomenutí průvodčího), ani nám nedošlo, že už jsme na cestě, na kterou jsme čekaly skoro rok. Koukly jsme před spaním na film, pozdravily se s přistupšivšími v Drážďanech a usly za rachtu topení, které v dobré víře někdo centrálně zapnul... Teplota šla snížit, ale za rachotu jakéhosi plechu, který v něm klepal se usínalo dost špatně.

Měly jsme informaci, že na naše koleje se dostaneme tramvají č. 1 směr Littenweiler. Se všemi těmi zavazadly to ale nebylo tak jednoduché, nakonec jsme to svépomocí nějak zvládly a dorazily ke škole. Po ubytování jsme padly unaveně do našich nových postelí. Na můj vkus je tu málo nábytku a málo barev, bílé zdi i bílé povlečení jako v nemocnici. Jestli si to tu do jednoho týdne nevymaluju nějakou teplou barvou, asi zbělám taky... Odpočinek na pokoji ale netrval dlouho, ani jsem si nestihla vybalit. Hned jsme se chytly party složené z Kanaďana, Maďarů a Francouzky a vyrazily do města. Okoukli jsme společně centrum a rozhlednu, ze které je nádherný pohled na město. Bylo to takové symbolické přivítání Freiburgem.

Nečekala jsem, že věci tady půjdou tak hladce, bez problémů a skoro samy. Pořád se něco organizuje a vyráží se někam pařit. Prvním dnem večerní pařby začaly a nemyslím, že by měly někdy skončit. Všichni se už cítíme docela unavení a potřebovali bychom oddych, ale nikdo nechce ztratit krok a kontakt s ostatními. Takže se přemáháme a mžouráme na sebe navzájem opuchlýma očima :-).

Během prvního týdne jsme si stihli všichni zařídit německá konta, protože běžné karty jako Maestro nebo Visa, které v zahraničí normálně fungují, nemají v Německu šanci. Dá se lze platit jen EC kartou a jen nad 5 euro. Ať žije vyspělý západ. Pro dopravu je velmi výhodné koupit si Regioticket, platí pro Freiburg i jeho okolí, pro tramvaj, bus i vlaky a stojí 65 euro na semestr. Najednou je to za všechny poplatky docela fůra peněz, všude někdo něco chce, buď rovnou něco zaplatit nebo na něco zálohu. Proto jestli někdo plánujete studovat ve Freiburgu, chce to mít s sebou víc hotovosti do začátku, i vzhledem k tomu problému s platebními kartami.

Jsme tu neskutečná směsice lidí, celkem je nás přesně 50. Nejvíce Erasmus-studentů pochází samozřejmě, jak jinak, z Francie. Je jich asi 8-10, je to ostuda ale nemám ponětí kolik přesně, jsou to samý holky a upřímně, jsou sice velice šik ale nějak je nerozlišuju :-) připadnou mi všechny stejné… Se jmény mám jinak dost velký problém, nejen s tím, že některá opravdu nejdou vyslovit, ale já si je ani nepamatuju… Když jsem se ptala popáté kluka z Madridu jak se jmenuje, řekl, ať mu říkám Maxi, že to bude jednodušší. Stejně tak Angličan Stuart mi říká jednoduše jen „B“ /bí/, z našeho tvrdého R se málem potrhal smíchy a když ho zkoušel asi podvacáté vyslovit a vylezlo z něho jen něco nenapodobitelného, vzdal to. Naprosto nevyslovitelná jména mají i dva turci, kluk a holka, ti se drží velice spolu a straní se ostatních. Uvidíme, třeba je začleníme do kolektivu ;-) . Dále tady je jeden Dán, dvě holky z Litvy, Bělorus, Japonec, dva Kanaďani, Američanka, dvě Kolumbijky, které mají naprosto nepřekonatelný akcent a smysl pro humor, jedna Švýcarka, dvě Polky, Turkyně žijící v Rakousku… Na všechny jsem si určitě se svou výbornou pamětí nevzpomněla:-). Větší komunitu tvoří čtyři Maďaři, kteří se drží spolu a pořád šprechtí jen po maďarsky. Myslím si, že to brzy poleze ostatním krkem, stejně tak to, že jsou věčně na mol. Hned první den se jeden opil tak, že usnul na ulici a domů dorazil až ráno. Češky jsme tady celkem čtyři, čímž jsme obsadily druhé místo v počtu studentů společně s Maďarama po prvních Francouzskách. Snažíme se spolu mluvit německy, aby ostatní rozumněli, tak myslím, že si tu nebudeme nijak „jazykově škodit“.

Z okolí jsme viděli už dvě jezera, okolní příroda je zde opravdu nádherná. Na nejvyšších vrcholcích nad 1000 m už napadl sníh, všechny stromy už začaly žloutnout a červenat, sluníčko ještě svítí, ale už moc síly nemá. Littenweiler, kde se nachází campus školy, je vlastně už taková vesnice mezi kopci, takže okolní prostředí je už klidnější a člověk je za pět minut chůze v lese. Dvě minuty odtud je konečná tramvaje, se kterou je člověk za 10 minut ve městě, naprosto ideální spojení.

Od 6. 10. nás čeká orientační týden, tak uvidím, co přinese. Od 13. 10. začíná škola... Snad bude vše ok :-).
Also, macht´s gut und bis später!!! :-)