3. - 9. 11. 2008 - Týden plný povinností

Nestíhám nějak psát příspěvky a reportáže z jednotlivých týdnů. Nevím jestli je to tím, že toho teď bylo hodně, nebo tím že jsem lenoch… Asi platí obě možnosti.

V tomto týdnu jsem si splnila první povinnost, byl to referát v předmětu Krátké povídky. Dělala jsem to s Tubou a měli jsme jich 6, k tomu mě napadlo, že musíme říct i něco k autorovi těchto povídek a k tomu, co „chtěl básník říct“ touto sbírkou… Bez těchto informací bychom byli všichni ztracení už na začátku. I tak to ale moc dobře nedopadlo. Jak bystří můžou tipovat, stihli jsme povídky dvě. Ztracení jsme byi tak v půlce. Pro začátečníky dost náročné jazykově a pro pokročilé náročné na porozumnění… Kdo někdy četl Bertolda Brechta, asi přitaká. Vzhledem k tomu, že většina lidí je úrovně A1,A2 a B1,B2 tak by dětské pohádky byly asi rozumnější nápad, zasmáli bychom se a ještě i něco naučili. Takhle je to jen stres a zbytečná práce.

Naprosto „úžasným“ zážitkem pro mě byla exkurse po Freiburgu. Jsou to takzvané smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila, že se dozvím něco o městě, lépe ho poznám a v neposlední řadě, že dostanu také nějaké kredity, které všichni se zápalem musíme sbírat. Probíhalo to ovšem trošku jinak, než jsem si představovala. Hned na začátku jsme si měli změřit krok, abychom pak v terénu mohli odkrokovat vzdálenosti a vypočítat, kolik metrů co měří. Když mi ta učitelka, která to celé vedla, řekla: „No 75 cm, vy máte ale taky obrovské nohy“, řekla jsem si, že mi to tu trochu nesedí … 39 je nejběžnejší velikost dámské boty ty babo jedna! Pak, když jsme měřili, jak je široká řeka Dreisam, naměřila jsem místo 17 m hned metrů 20. Když mi ten krok měřila, musela mi říct prostě víc cm než to ve skutečnosti bylo… Pěkná škodolibost, mám prostě jen pánské pohory, a? Jinak jsme navštívili spoustu zajímavých míst ve Freiburgu, dozvěděla jsem se i něco nového. Jen nás bylo trochu více a ve městě byl hluk, ona mluvila potichu, pořád někam běhala, skoro jsme ji nestíhali. Myslím že celý den v tom chladu na nohou dávat pozor a psát si poznámky, bylo náročné pro rodilé Němce, natož pro mě, když jsem nerozumněla všemu, co říkala. I tak jsem ale popsala 6 stránek, což považuji za malý zázrak. Radost mi pak ale zkazila její odpověď na dotaz, který jsem snad ani neměla položit. Zeptala jsem se, kolik kreditů dostanu za absolvování této exkurse. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že 0,3… V první chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně… „A jestli napíšete tu seminární práci, 20-25 sránek odborné anylýzy z tuctu odborných knih, tak možná i kredit jeden.“ Asi pochytila moje zmatení a naprosté nepochopení, zeptala se: „No co, čekala jste, že dostanete těch kreditů víc, nebo co?“, „Ne, jen přemýšlím, jak to vysvětlím na naší univerzitě, protože dělení kreditů tam nikdo nepochopí…“ Tu její arogantní otázku si pamatuju slovo od slova a hodně dlouho ji nezapomenu. Byla jsem rozhodnutá, že tu práci napíšu, i když by mi to vzalo moc času a mám spoustu dalších povinností, nestíhala bych. Po té odpovědi se mi ale ulevilo, ten její kredit nepotřebuju, mužu se jí na to z vysoka vykašlat… Ona pak bude mít problém, až se bude dělat transkript předmětů na kredity, protože 0,3 opravdu neexistuje… Už se těším, až v Liberci pobavím celé studijní.

Když jsem se vrátila domů, před kolejema na mě čekal Libor. Přijel na kratičkou návštěvu. Původně měl jet s Petrem Záhrobským a jeho maminkou do Francie, takhle je předběhl, oni ho v pondělí naberou a až se budou vracet zpátky, tak ho tu zase v sobotu vyloží a on tu pak zůstane trošku déle. Výborně to kluk vymyslel. To co mi přivezl od svojí maminky mě šokovalo, už dlouho jsem neviděla tolik jídla pohromadě, byla jsem jako Alenka v říši divů. K tomu ještě Liborova mamka uvařila i gulášek, abychom nemuseli vařit my. To byla taková neskutečná dobrota! Děkuju!!! V neděli jsme si prošli kousek starého města, hned jsem uplatnila nějaké nabylé info z exkurse. Alespoň jedno positivim měla, mohla jsem něco Liborovi povyprávět a nevypadala jsem jako blbec, že o tom městě, kde už přes měsíc žiju, vůbec nic nevím.