Tento týden bych označila jako pohodový týden. Moc se toho nestalo a když ano tak poklidným způsobem. Podruhé jsme byli ve škole, máme ještě šanci si měnit předměty, tak jsme zkoušeli, co se dalo. S nadšením jsem chtěla vyzkoušet seminář „Einführung in die Literaturwissenschaft“, je za 4 kredity, s tutorátem za 6. Po třech hodinách jsem byla ráda, že jsem přežila tu neskutečně nudnou rozpravu o něčem, co mám problém chápat v češtině… Udivuje mě, jak jsou němečtí studenti aktivní a schopni zaujatě, odborně a hlavně vel
mi sebevědomě rozprávat o něčem, čemu ani špetku nerozumí, nebo zodpovídat otázky, na které neznají odpověď. Stalo se mi už několikrát, že po otázce vyučujícího přišlo ze strany studentů dlouhosáhlé přesvědčování ostatních o jednoznačné nepravdě… Obdivuji trpělivost místních učitelů. Zároveň bychom mohli uvažovat o nějakých kursech pro naše studenty, aby se trochu té aktivity také přiučili, myslím, že u nás máme právě opačný problém.
Úterý 28. října jsem jako správný Čech držela státní svátek, nešla do školy a studovala novodobou českou historii, abych si upevnila národní hrdost. Sklidila jsem za to ovace a obdiv, že jsem tak statečná, když nejdu do školy, že jsem vlastenec, atd. Pravda byla taková, že mi odpadla všechna výuka a sledovala jsem oslavy a Archiv na ČT24. Je pravda, že při některých autentických záběrech jsem měla husí kůži po celém těle a vběhly mi do očí slzy…
Čtvrtek jsme strávili v Irish Pub tančením skotských tanců a v pátek se těšili na pořádnou Halloweenskou párty. Oblékli jsme se do všeho možného, co jsme našli, zkombinovali nezkombinovatelné, nalíčili se a vyrazili do ulic. Jenže jako vždy, domluva selhala. Když se říká, že dva právníci mají minimálně tři názory na řešený případ, tak pro skupinu 20 erasmáků by to bylo jistě několik tisíc… Když jsem strávili 3 hodiny čekáním na něco a bloumáním někde, konečně se rozhodlo, že vyrážíme na druhý konec města do Stussibaru. Když by nebylo půl jedné, nejela poslední tramvaj a já nevstávala následující den v půl osmé, moc ráda bych šla také…
Prvního listopadu jsme si s Raimondou a Tubou udělaly výlet do země hodinek a nožů k největšímu vodopádu v Evropě. Jmenuje se Rheinfall (podle jména leží na řece Rýnu) a nachází se poblíž městečka Staffhausen. Byla sice neskutečná zima, v kombinaci s vodou ještě neskutečnější, a všude mlha, ale i tak to bylo krásné. Převozník, který nás vezl blíže k vodopádu (na můj vkus až moc blízko), nás několikrát tak vystrašil, že jsem začala řvát halt halt, jen aby už nejel blíž. Dostal ode mě proto přezdívku Cháron, kterou si však plně zasloužil. Po prohlídce městečka Staffhausenu, tamního hradu a vinic, kafíčku v kavárně a 
jedlých kaštanech na ulici jsme vyrazili zpět. Celý večer se nesl v politickém duchu. Nejdřív se jeden z průvodců Thomas snažil Tubě vysvětlit, proč by bylo pro Turecko výhodnější vstoupit do Evropské unie (což ona naprosto razantně odmítá), pak jsme s druhým průvodcem Jochenem probrali politickou situaci v Česku, Klausův euroskeptismus a české předsednictví Evropské unii… K tomu pár vtipů, stereotypy ve vnímání Čechů a Němců a spokojeně se rozešli domů.Skoro každý den v tomto týdnu 
pršelo a pršelo… Alespoň při představě toho krásného počasí, které panuje u nás, si zahřívám své promrzlé kosti a klouby. Také už se poprvé přihlásila zima. Jednoho rána mě vyděsily zasněžené kapoty aut před domem, ve Švýcarsku ležel malý poprašek sněhu na loukách i během dne. Samozřejmě, že zástupce českého národa okamžitě nenapadlo nic jiného, než ostatní začít koulovat. Někteří se velmi ochotně přidali, někteří jen nechápavě koukali (samozřejmě proto, že viděli poprvé v životě sníh, ne kvůli mně!). Tak si myslím, že až nasněží pořádně, máme se na co těšit. A už se taky teším!
Žádné komentáře:
Okomentovat