Nevím proč, ale připadá mi, že omílání témat, jako jsou globální problémy, lidská práva, vykořisťování slabých silnými, chudých bohatými, jihu severem, je v dnešní době stále více určitou formou pokrytectví. Jsou sice publikována, diskutována a točena s úmyslem určité osvěty, poukázáním na problémy dnešní doby a budoucnosti především, s myšlenkou na změnu a touhou po ní. V případě Powaqqatsi jsou v tomto duchu i produkována a uváděna do kin. Pak už je ale řada na divácích. Ti, když nejsou lhostejní, jsou ochotni nad nimi zapřemýšlet. Nebo naopak nejsou.
Je mi smutno z toho, když mi student geografie řekne, že tento film byl „úplná blbost a ztráta času a tu esej jsem prostě nějak napsal…“. To znamená, že i člověk, který studuje geografii, a tyto problémy by měly být objektem jeho zájmu a studia, je k nim slepý. Není ochotný se chviličku zamyslet nad základními principy fungování naší konzumní společnosti, nad vykořisťováním většiny úzkou elitou, nad do nebe volajícím porušováním lidských práv… Napadá mě, že když ne on, kdo jiný potom? Kdo by dobrovolně večer místo Růžové zahrady, VKV nebo Pojišťovny štěstí sledoval 90 minut dokumentu bez zvuku a navíc s „nehezkými obrázky“? Kdo by byl ochotný omezit vlastní pohodlí natolik, aby místo lehce stravitelné zábavy a příjemného vymytí mozku, musel ten svůj naopak donutit k činnosti a vytvořit si na věc vlastní názor? Moc takových lidí neznám. Sleduji, že je pro nás stále více náročné zabývat se nesnadnými otázkami, zdržují nás a my přitom přece nemáme čas! Lidé jsou líní, jen vstup a žádný výstup, brát bez toho, aby člověk dával, jen konzum, pohodlnost a lhostejnost.
Ta neskutečná lhostejnost lidí a jejich neochota naslouchat mě neustále překvapuje. Už mockrát jsem přemýšlela, z čeho pramení. Možná ze strachu z toho „nehezkého“, ze strachu, že uvidíme bídu a utrpení. Na hladové a umírající, nemocné a trpící, na zemi zničenou válkou opravdu není hezký pohled. Tak proč to dělat dobrovolně, jednodušší je odvrátit zrak. Lidé navíc nemají podle mého názoru rádi konfrontaci s problémy ostatních. Možná se bojí, že by od nich někdo očekával pomoc. Možná i proto, že by viděli lidi, kteří jsou na tom nesrovnatelně hůře než oni. A to je nežádoucí, protože my jsme přece ti, kteří si potřebují na svůj život postěžovat.
Postěžovat si na cokoliv, kdykoliv, komukoliv. Před lety jsem se rozhodla udělat si životní zkušenost a odjela jsem jako au pair do Německa. S odstupem času tuto zkušenost hodnotím jako pravou školu života, kurz sebeovládání, psychologie a andragogiky v jednom. Nemohla jsem pochopit životní postoj otce od mé rodiny. Má vše, o čem většina lidí může jenom snít, žije ve svobodné zemi, má milující manželku, dvě krásné, zdravé a chytré děti, spoustu dobrých přátel, práci, co ho baví, je úspěšný podnikatel s příjmem několika desítek tisíc euro. A je nešťastný, nespokojený a stýská si na nespravedlivý život. Když jsem se mu snažila vysvětlit jeho situaci, jak ji vidím já a jaká je ve srovnání s ostatními, skončilo to osočením, že jsem „chudák“ z východní Evropy, který mu to vše jen závidí… Co já! Já se mám skvěle, mám střechu nad hlavou a můžu studovat. Ale co taková Afrika? Co slumy v jižní Americe a dětští žebráci v Indii??? Nebyl ochotný se ani na vteřinu zamyslet nad pravými hodnotami lidského života, jen si naplňuje dál ten svůj pokřivený pseudo-žebříček hodnot a utápí se v sebelítosti. A ve stejném duchu vychová svoje děti. A rozhodně není sám. Asi zde platí jednoduchá lineární funkce: Čím víc člověk má, tím víc chce. Aneb honba za majetkem a prestiží i proti zájmům ostatních, základ kapitalistické konzumní společnosti.
Konzumní společnost. Dnes už klišé. Všichni víme, co to spojení znamená, všichni víme, že je špatná a všichni víme, že je potřeba proti ní bojovat. Tečka. A zároveň jsme všichni tento názor také jen zkonzumovali. Je příliš jednoduché říct, že jedinec stejně nic nezmůže, že svět je v rukou nadnárodních korporací a ty ovládají světovou politiku i hospodářství. Že my jsme jen loutkami, které jednotlivě nemají šanci ovlivnit dění světa. Je mi smutno. Z přítomnosti, z celého nastavení naší společnosti, z bídy a utrpení lidí, kdekoliv na světě. Nejvíc je mi smutno z mojí vlastní neschopnosti, z toho, že i celý tento článek je, při vší dobré vůli, jen pokryteckým plácáním, vyjádřením nepodstatného názoru, který se stal v dnešní době už jakousi módní nutností. Toto zamyšlení nezmění nic, i když by chtělo. A chtělo by moc. Je jen výkřikem do tmy, stejně jako tisíce ostatních. Nepomůže nikomu, nepřispěje ničím. Nevyvrtá studny v Iráku, nezacelí ozonovou vrstvu, nepostaví jedinou školu v zemích třetího světa, neusmíří vraždicí klany v Africe, nepřinutí státy k mírovým jednáním a dohodám o odzbrojení… Je jen určitým ospravedlněním sebe sama, vlastní nečinnosti a omluvou za ni. Vůle je sice začátek, je dobré mít schopnost zamyslet se třeba i nad Powaqqutsi a něco osobního si z něj převzít, ale když zůstane jen u vůle, stane se pomalu a postupně jen výrazem vlastního pokrytectví. Jen vůle prostě nestačí, počítají se činy.
Žádné komentáře:
Okomentovat