…tak už začala škola… a nevím proč, ale ráda bych si ty třítýdenní prázdniny, které trvaly doteď, ještě prodloužila. Říká se, že člověk, když někam přijede na delší dobu, projde 4 fázemi přizpůsobování se prostředí. První fáze je plná euforie a nadšení, vše je super a wunderschön… Pak přijde druhá fáze, kdy člověk začne střízlivět a pomyslná křivka jde rapidně dolů, velmi prudce, pak pozvolna, ale pořád dolů… Jako by se člověk sklouznul na skluzavce, ovšem bez toho písku v puse, když si člověk namele. To se u mě odehrálo v prvních třech dnech tohoto týdne, prudký pokles. Protože se mi nechce psát sprostě, nebudu to raději popisovat vůbec. Docela se už těším na třetí fázi, kdy by se moje vidění světa mělo pomalu probírat z kómatu a mazat záporné body. Ve čtvrté a konečné fázi se pak uvidí, jestli se vyhrabu do plusu, což by znamenalo, že jsem se asimilovala docela dobře, nebo jestli zůstanu v tom beznadějném mínusu a budu si pořád myslet, že pokoušet se mluvit německy, když člověk dělá chyby a není perfektní (což ale v tomto případě být ani nemůže), byl ten nejdebilnější „nápad, co mě kdy napad“…
Jak už jsem již psala, navštěvuji některé kursy pro cizince, jsou to gramatika a konverzace pro úroveň C1, C2 a gramatika pro B1, B2, Lendeskunde s naším panem Bauerem a Kurzgeschichte s p. Kreuzerem. K tomu jsem si zapsala i tři předměty ze zeměpisu. Jsou to dvě exkurse, jedna tady po Freiburgu a druhá do Basileje a „Handlungsorientierter Unterricht“. Tento předmět sice nebude nejlehčí, ale je zajímavý a snad se dozvím i něco nového úzce spjatého s praxí, což mi v Liberci upřímně řečeno dost chybí. Ze společného základu jsem si vybrala dva předměty, ale jeden kvůli pátečním exkurzím musím nechat plavat. Ten druhý je „Teorie und Praxis des projektorientiertes Lernens“, učitelka je dost rázná, jako tajfun, když vlítne do třídy. Když jsem se zmínila, že jsem z České republiky, začala o Komenským, jak moc si ho váží… Probudila ve mně opravdovou národní hrdost, je užasné slyšet spoustu hezkých slov o někom, kdo také pochází z Moravy (Češi prominou) jako já. To samé cítím vždy, když kolem Komenského procházím, jeho obří portrét min 3x4 metry visí totiž na jedné z chodeb university.
Z němčiny jsem si vybrala dva předměty s krásnými názvy „Gramatik spielerisch lernen“ a „Landeskundliches Arbeiten in mehrsprachlichen Klassenzimmern“ ale již s poněkud méně příjemnou vyučující… Když jsem se chtěla zeptat na podmínky, počet kreditů, které za splnění předmětů dostanu, a hlavně se chtěla představit, odbyla mě, že si všechno mám zařídit sama, to prý patří k mé samostatné práci na universitě… Tomu, kdo nám na začátku poradil, že toto všechno máme vždy na konci prvního semináře probrat s vyučujícími, bych v tu chvíli nejraději zakroutila krkem… Tak jsem si řekla, že se na to té babě blbé můžu zvysoka vykašlat, k životu ji opravdu nepotřebuju… Ještě si hodně dobře promyslím, jestli se tam vrátím nebo ne.
Myslela jsem si, že podpora studentů vyjíždějících do zahraničí se jen u nás rovná bodnutí nože do břicha. Nevím proč, ale mám pořád takovou romanticky naivní představu, že člověk, který chce dělat něco víc a jinak, by měl nejen dostat šanci, ale i být podporován… Jak teď vidím, nemůžeme to svalovat na náš bývalý režim (a zároveň se jím neustále omlouvat), na pomalou změnu poměrů a na dost velkou zkostnatělost našeho systému školství… protože na „vyspělém západě“, světe div se, to není lepší. Je to prostě v lidech a těm když se nechce, je to horší, než k
dyž by nemohli…
Jediným pozitivem bylo nádherné podzimní počasí, poslední hřejivé dotyky slunečních paprsků a tuny spadaných barevných listů, které už létu nadobro zamávaly. Ač nerada, asi to budu muset udělat také, protože teď už nás čeká jen zima, sníh a mráz.
Žádné komentáře:
Okomentovat