17. – 23. 11. 2008 – Akční týden

Když toho má člověk hodně na práci, opravdu nemá čas se nudit. Tato stará pravda se mi vrchovatě naplnila v tomto týdnu. V pondělí jsme s Liborem podnikli lenošivý výlet na Feldberg, pro mě už to bylo podruhé, tak jsem alespoň věděla kudy kam. Na vrcholku sice ještě neležel sníh, ale strana odvrácená od slunce byla pokrytá již silnou vrstvou námrazy. Při cestě zpátky jsme se stavili u Titisee, u místní atrakce, u které se musí zastavit snad každý, kdo projíždí tímto krajem. Neměli jsme už ale bohužel čas, abychom jezero celé obešli. Byla nám také pořádná zima, tak jsme zalezli do malé restaurace na něco dobrého a horkého. V úterý jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k Rýnu a cestou se zastavíme na nějaké rozhledně na Kaiserstuhlu, což je malé pohoří sopečného původu mezi Schwarzwaldem a údolím Rýna. Po cestě k rozhledně Eichelspitzturm lemované vinicemi jsme potkali bodrého přátelského domorodce, který si s námi tuze moc chtěl povídat. Pro mě to bylo první setkání s místním dialektem a upřímně řečeno, byla to síla. Tento přátelský pán nám pak poradil kudy, abychom se nebrodili blátem. Výhled z rozhledny byl neskutečný, nádhera… Krásnější už může být snad jen pohled na českou tabuli z vrcholků Krkonoš, při inverzi a zapadajícím slunci… Tady sice ještě nebyl sníh a nebyla 100% viditelnost, ale všechny ty vinice pod námi, zapadající slunce na vrcholcích kopců… Nedá se to ani popsat, to se musí zažít. Když jsme napsali poselství budoucím návštěvníkům a byli jsme už dostatečně omrzlí ledovým větrem, vydali jsme se k Rýnu, do malého malebného městečka Breisach. Zadařilo se mi zaparkovat a vyrazili jsme k řece. Je neuvěřitelné jak je tu Rýn už široký. Po asi dvou minutách strávených ve Francii (řekou prochází hranice) jsme vyrazili prohlédnout si město. Ve středu jsme si stihli už jenom udělat královskou snídani, zabalit a naobědvat se a Libor odjel domů. Toto loučení už nebylo tak bezstarostné jako před týdnem. Ale Vánoce jsou blízko. A jak mně tady, tak i Liborovi na cestách to moc rychle utíká…

Ve dnech 21., 22. a 23. listopadu jsme podnikli dlouho očekávanou exkursi do Kolína nad Rýnem a do Bonnu. Bydleli jsme v jednom studentském hostelu v centru Kolína, pár kroků od Kolínského dómu. První den nás čekalo pozvání do sídla OSN v Bonnu, z jejich výškové budovy byl nádherný výhled. Jen počasí nám nepřálo. Orkán, který den předtím sužoval i naši domovinu, dorazil na západ Německa. Vítr byl tak silný, že rozhoupal i tuto budovu o ani ne 30 patrech, a upřímně řečeno, nebyl to zrovna příjemný pocit. Následovala procházka parkem v Bonnu a návštěva Japonské zahrady. Odpoledne jsme se před největšími poryvy větru schovali do budovy Deutsche Post, u které jsme také byly už ohlášeni. Tuto budovu snad projektoval někdo z týmu Jamese Bonda. Je celá prosklená včetně podlah, má nějaký rafinovaný systém hospodaření s energií, tepelná čerpadla a hlavně, výtahy, které jezdí rychlostí 6m/s. Sotva jsme se zbavili nevolnosti z toho kymácení v sídle OSN, navalilo se nám z těchto výtahů. V jednom z podlaží probíhala i výstava poštovních schránek, jak těch historických, tak i současných. Musím uznat, že ta naše nepůsobila mezi těmi ostatními nijak vábným dojmem, důvod k zamyšlení pro Českou poštu!!!

V sobotu jsme navštívili centrálu veřejnoprávní televize WDR v Kolíně, navštívili jsme různá studia a také zvukové studio, kde se nahrávají zvuky k filmům. Vůbec by mi nevadilo, když by mě tu někdo zamknul, zabavila bych se klidně několik hodin. Následovala prohlídka Kolínského dómu s návštěvou věže, koncert v centrále WDR, procházka městem a pak návštěva musea čokolády. Bylo nám řečeno, že vstup je včetně ochutnávek, kdyby se nás nezželelo jedné paní v oddělení pralinek, která nám tajně každému jednu dala, nedostali bychom nic… Večer následovala docela vydařená akce, vyrazili jsme do jednoho klubu, prý poznávat život. Hráli tam docela hodně nahlas house, tak nás překvapilo, že tam není taneční parket. Chvíli jsme to vydrželi, ale pak to s námi šilo už tak moc, že jsme začali tancovat v uličce mezi stoly. Oproti očekávání to ostatní nepovažovali za naprosto stupidní a někteří se dokonce i přidali.

V neděli jsme dlouho vyspávali, odubytovali se a vyrazili do Bonnu na prohlídku města. Už nepršelo, ale bylo o to víc chladno. Po prohlídce pár památek jsme zamířili k Domu historie (Haus der Geschichte), což je museum popisující historii a vývoj Německa od druhé světové války po současnost. Moc jsem litovala toho, že tu platí zákaz focení, fotící mánie mě ještě nepřešla. Večer jsme si všichni svorně zašli na kebab a odebrali se k nádraží. To co bude následovat poté, bychom ale asi těžko čekali. Nasněžil totiž "neuvěřitelný půl centimetr sněhu, místy dokonce centimetr jeden (!!!)", což naprosto ochromilo německé dráhy. Místo o půl dvanácté večer jsme dorazili kolem druhé ráno. Myslím, že v Manheimu na nádraží, kde jsme přestupovali, na nás dlouho nezapomenou, už úplně zoufalí a mrzlí jsme si totiž to čekání krátili zpěvem a tancem přímo v nádražní hale. Ale zahřáli jsme se!!! Abychom pak dojeli domů, museli jsme si vzít několik taxíků. Německé dráhy by nám měli i nějakou sumu vrátit zpátky (čekali jsme déle než 1 hodinu), tak uvidíme, snad to bude alespoň na ten taxík.

Nedokážu doteď pochopit, jak nekteří mohli tuto exkursi celé ty tři dny přežít, míněno naprosto doslova. Například jedna holka z Kolumbie měla na saobě letní šatičky na ramínka, pod tím slabé legíny a slabou šustákovou bundu... Samožřejmě bez čepice, ta je out, to bylo opravdu vše, co měla na sobě... Podotýkám, bylo tak kolem 1-3 stupňů, liják, vichřice, sníh a kroupy... Já měla termo vršek, košilku, dlouhé triko, teplou flísku, pořádnou zimní bundu, termo spodek, džíny, termo ponožky a pohory, na hlavě šátek, čepici a ještě sem tam i kapuci, rukavice a říkala jsem si, že už mi bývalo i tepleji... No, raději vypadat jako poloviční chlap, než mrznout jako blbec. Uvidíme, kolik procent účastníků do týdne lehne.

10.-16. 11. 2008 - Hektický týden

Jestli jsem se tu někdy trošku zapotila, tak to bylo asi v tomto týdnu. Měla jsem čtyři dny na to, abych se připravovala normálně do školy ale i dopředu pracovala na referátech na další týden. V sobotu by měl znovu přijet Libor a chceme pak podniknout pár výletů a samozřejmě být spolu a ne sedět nad úkoly.

V pondělí jsem utekla dřív z hodiny, abych mohla odvézt Libora k jedné pumpě na dálnici, kde ho měli vyzvednout Záhrobští. Z cesty zpět jsem měla trochu strach, sama do Freiburgu a pak přes celé město až ke kolejím. Dopadlo to ale výborně, dokonce bylo i místo na zaparkování před mým oknem, abych mohla pozorovat, jestli se kolem auta nedějí nějaké nekalosti.

Měla jsem za úkol připravit si prezentaci na jeden předmět o Kolíně nad Rýnem a Bonnu, konkrétně můj obor – geografie, jen takové ty nejzákladnější charakteristiky. K tomu pak posbírat prezentace od ostatních a dát je dohromady. Nečekala bych, že to bude tolik práce, ne ani té práce samotné, jako toho postrkování ostatních: „To a to je potřeba, to musíš dodělat, do neděle to 100% potřebuji.“ Jednu prezentaci jsem přidávala ještě 10 minut před hodinou a jednu jsem nedostala vůbec, ať žije chaos.

Pauline si pro nás ve čtvrtek přichystala překvapení, přivezla sýry ze Švýcarska a uspořádala Fondue-párty. Snědly se asi 3-4 kotlíky, opravdu hodně, bodejť by ne, bylo to opravdu výborné. Čerstvý chlebík, namočit kousek v sýru a šup s ním do pusy, opravdu dobrota. Panovala výborná nálada, pařili jsme už na pokoji a pak vyrazili do města. Už o půl druhé jsem byla skoro mrtvá, ale statečně jsem to vydržela až do 2:22, kdy jel noční autobus a jelo více lidí.

V sobotu se uskutečnila další z exkursí s Herr Bauerem, tentokrát do Baden-Badenu. Byli jsme objednáni u SWR na prohlídku, to je skupina veřejnoprávní televize a rádií v jihozápadním Německu. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, tak jsem si to patřičně užila. Nakoukli jsme do zázemí, odkud se vše řídí, do režie, do zvukového studia, a pak i do jednotlivých studií, odkud se vysílají zprávy, nebo různé pořady. Největší perličkou byl ovšem dům, ve kterém se natáčí německá forma Dallasu, jedna nekonečná rodinná sága. Vše bylo neskutečně skutečné. Jen žádná střecha, zvenku žádné zdi. Úžasné byly i prostory s rekvizitami, obrovské místnosti plné všemožných i nemožných krámů, ovšem přesně zapsané a evidované, jinak by se v tom chaosu už nikdo nikdy nevyznal. I když jsme se neměli ničeho dotýkat a s ničím hýbat, málokdo to vydržel a nevyfotil se aspoň s kostlivcem, jak mu tiskne ruku. Většina z nás byla opravdu nadšená a nechtělo se nám pryč. Odpoledne jsme vyrazili i do města, buď do muzea nebo na starý zámek nad městem. Protože nejsem milovníkem moderny a naopak miluju výhledy, je lehké uhodnout, pro co jsem se rozhodla. Zámek byl pohádkovým místem, celý porostlý břečťanem, připomínal spíš sídlo staré šlechty na rozsáhlých anglických blatech zahalených mlhou. Ve městě jsme pak navštívili i pár památek, divadlo, lázně, ochutnali jsme i zdější minerální vodu, která chutnala snad ještě hůř než Vincentka. A to už je co říct.

S Liborem jsme byli domluvení, že pro něho kolem deváté zajedu na stejnou benzínku, kde jsem ho vyložila, což se mi i při vším optimismu zdálo být jako docela dobrý adrenalinový zážitek, vzhledem k mým řidičským zkušenostem. Potmě, sama v autě, provoz… Ale kdo se bojí, ten se nikdy nic nenaučí. Nakonec to dopadlo tak, že Libor i se Zahroskými zajel do města, protože jsme přijeli ve stejnou dobu a už jsem neměla čas vyzvednout auto. Potkali jsme se tedy na hlavním nádraží, ale i tam nám dalo práci se najít. V neděli jsme se rozhodli lenošit, bylo špatné počasí a tudíž nulová viditelnost. Odpoledne jsme přeci jenom vyrazili na výlet, a to k prameni Dunaje. Jako správní zapálení geografové jsme si to i v dešti a mlze nemohli nechat ujít. Místo, kde Dunaj pramení, je od Freiburgu vzdálené asi 40 km. Bylo zajímavé pozorovat ten malý pramínek a představit si, jak cestou přibírá a jaký velký rozdíl je pak u ústí mezi ním a tím kolosem, který se vlévá do Černého moře. Zhruba 200 metrů od pramene bylo vzdálené i rozvodí mezi povodím Dunaje a Rýna. Pro obyčejného smrtelníka by to byla asi nuda, ale pro nás geografy opravdu velký zážitek.

3. - 9. 11. 2008 - Týden plný povinností

Nestíhám nějak psát příspěvky a reportáže z jednotlivých týdnů. Nevím jestli je to tím, že toho teď bylo hodně, nebo tím že jsem lenoch… Asi platí obě možnosti.

V tomto týdnu jsem si splnila první povinnost, byl to referát v předmětu Krátké povídky. Dělala jsem to s Tubou a měli jsme jich 6, k tomu mě napadlo, že musíme říct i něco k autorovi těchto povídek a k tomu, co „chtěl básník říct“ touto sbírkou… Bez těchto informací bychom byli všichni ztracení už na začátku. I tak to ale moc dobře nedopadlo. Jak bystří můžou tipovat, stihli jsme povídky dvě. Ztracení jsme byi tak v půlce. Pro začátečníky dost náročné jazykově a pro pokročilé náročné na porozumnění… Kdo někdy četl Bertolda Brechta, asi přitaká. Vzhledem k tomu, že většina lidí je úrovně A1,A2 a B1,B2 tak by dětské pohádky byly asi rozumnější nápad, zasmáli bychom se a ještě i něco naučili. Takhle je to jen stres a zbytečná práce.

Naprosto „úžasným“ zážitkem pro mě byla exkurse po Freiburgu. Jsou to takzvané smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila, že se dozvím něco o městě, lépe ho poznám a v neposlední řadě, že dostanu také nějaké kredity, které všichni se zápalem musíme sbírat. Probíhalo to ovšem trošku jinak, než jsem si představovala. Hned na začátku jsme si měli změřit krok, abychom pak v terénu mohli odkrokovat vzdálenosti a vypočítat, kolik metrů co měří. Když mi ta učitelka, která to celé vedla, řekla: „No 75 cm, vy máte ale taky obrovské nohy“, řekla jsem si, že mi to tu trochu nesedí … 39 je nejběžnejší velikost dámské boty ty babo jedna! Pak, když jsme měřili, jak je široká řeka Dreisam, naměřila jsem místo 17 m hned metrů 20. Když mi ten krok měřila, musela mi říct prostě víc cm než to ve skutečnosti bylo… Pěkná škodolibost, mám prostě jen pánské pohory, a? Jinak jsme navštívili spoustu zajímavých míst ve Freiburgu, dozvěděla jsem se i něco nového. Jen nás bylo trochu více a ve městě byl hluk, ona mluvila potichu, pořád někam běhala, skoro jsme ji nestíhali. Myslím že celý den v tom chladu na nohou dávat pozor a psát si poznámky, bylo náročné pro rodilé Němce, natož pro mě, když jsem nerozumněla všemu, co říkala. I tak jsem ale popsala 6 stránek, což považuji za malý zázrak. Radost mi pak ale zkazila její odpověď na dotaz, který jsem snad ani neměla položit. Zeptala jsem se, kolik kreditů dostanu za absolvování této exkurse. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že 0,3… V první chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně… „A jestli napíšete tu seminární práci, 20-25 sránek odborné anylýzy z tuctu odborných knih, tak možná i kredit jeden.“ Asi pochytila moje zmatení a naprosté nepochopení, zeptala se: „No co, čekala jste, že dostanete těch kreditů víc, nebo co?“, „Ne, jen přemýšlím, jak to vysvětlím na naší univerzitě, protože dělení kreditů tam nikdo nepochopí…“ Tu její arogantní otázku si pamatuju slovo od slova a hodně dlouho ji nezapomenu. Byla jsem rozhodnutá, že tu práci napíšu, i když by mi to vzalo moc času a mám spoustu dalších povinností, nestíhala bych. Po té odpovědi se mi ale ulevilo, ten její kredit nepotřebuju, mužu se jí na to z vysoka vykašlat… Ona pak bude mít problém, až se bude dělat transkript předmětů na kredity, protože 0,3 opravdu neexistuje… Už se těším, až v Liberci pobavím celé studijní.

Když jsem se vrátila domů, před kolejema na mě čekal Libor. Přijel na kratičkou návštěvu. Původně měl jet s Petrem Záhrobským a jeho maminkou do Francie, takhle je předběhl, oni ho v pondělí naberou a až se budou vracet zpátky, tak ho tu zase v sobotu vyloží a on tu pak zůstane trošku déle. Výborně to kluk vymyslel. To co mi přivezl od svojí maminky mě šokovalo, už dlouho jsem neviděla tolik jídla pohromadě, byla jsem jako Alenka v říši divů. K tomu ještě Liborova mamka uvařila i gulášek, abychom nemuseli vařit my. To byla taková neskutečná dobrota! Děkuju!!! V neděli jsme si prošli kousek starého města, hned jsem uplatnila nějaké nabylé info z exkurse. Alespoň jedno positivim měla, mohla jsem něco Liborovi povyprávět a nevypadala jsem jako blbec, že o tom městě, kde už přes měsíc žiju, vůbec nic nevím.

27.10.-2.11. Pohodový týden

První měsíc se nachýlil ke konci. Když jsem si to uvědomila, došlo mi, jak ten čas neskutečně rychle letí. Sotva jsem se trošku zabydlela, ještě pořádně neznám město, nerozmluvila jsem se, jak bych chtěla, mám pocit, že jsem se ještě nic nenaučila… a už je takový velký kus mého pobytu tady pryč…

Tento týden bych označila jako pohodový týden. Moc se toho nestalo a když ano tak poklidným způsobem. Podruhé jsme byli ve škole, máme ještě šanci si měnit předměty, tak jsme zkoušeli, co se dalo. S nadšením jsem chtěla vyzkoušet seminář „Einführung in die Literaturwissenschaft“, je za 4 kredity, s tutorátem za 6. Po třech hodinách jsem byla ráda, že jsem přežila tu neskutečně nudnou rozpravu o něčem, co mám problém chápat v češtině… Udivuje mě, jak jsou němečtí studenti aktivní a schopni zaujatě, odborně a hlavně velmi sebevědomě rozprávat o něčem, čemu ani špetku nerozumí, nebo zodpovídat otázky, na které neznají odpověď. Stalo se mi už několikrát, že po otázce vyučujícího přišlo ze strany studentů dlouhosáhlé přesvědčování ostatních o jednoznačné nepravdě… Obdivuji trpělivost místních učitelů. Zároveň bychom mohli uvažovat o nějakých kursech pro naše studenty, aby se trochu té aktivity také přiučili, myslím, že u nás máme právě opačný problém.

Úterý 28. října jsem jako správný Čech držela státní svátek, nešla do školy a studovala novodobou českou historii, abych si upevnila národní hrdost. Sklidila jsem za to ovace a obdiv, že jsem tak statečná, když nejdu do školy, že jsem vlastenec, atd. Pravda byla taková, že mi odpadla všechna výuka a sledovala jsem oslavy a Archiv na ČT24. Je pravda, že při některých autentických záběrech jsem měla husí kůži po celém těle a vběhly mi do očí slzy…

Čtvrtek jsme strávili v Irish Pub tančením skotských tanců a v pátek se těšili na pořádnou Halloweenskou párty. Oblékli jsme se do všeho možného, co jsme našli, zkombinovali nezkombinovatelné, nalíčili se a vyrazili do ulic. Jenže jako vždy, domluva selhala. Když se říká, že dva právníci mají minimálně tři názory na řešený případ, tak pro skupinu 20 erasmáků by to bylo jistě několik tisíc… Když jsem strávili 3 hodiny čekáním na něco a bloumáním někde, konečně se rozhodlo, že vyrážíme na druhý konec města do Stussibaru. Když by nebylo půl jedné, nejela poslední tramvaj a já nevstávala následující den v půl osmé, moc ráda bych šla také…

Prvního listopadu jsme si s Raimondou a Tubou udělaly výlet do země hodinek a nožů k největšímu vodopádu v Evropě. Jmenuje se Rheinfall (podle jména leží na řece Rýnu) a nachází se poblíž městečka Staffhausen. Byla sice neskutečná zima, v kombinaci s vodou ještě neskutečnější, a všude mlha, ale i tak to bylo krásné. Převozník, který nás vezl blíže k vodopádu (na můj vkus až moc blízko), nás několikrát tak vystrašil, že jsem začala řvát halt halt, jen aby už nejel blíž. Dostal ode mě proto přezdívku Cháron, kterou si však plně zasloužil. Po prohlídce městečka Staffhausenu, tamního hradu a vinic, kafíčku v kavárně a jedlých kaštanech na ulici jsme vyrazili zpět. Celý večer se nesl v politickém duchu. Nejdřív se jeden z průvodců Thomas snažil Tubě vysvětlit, proč by bylo pro Turecko výhodnější vstoupit do Evropské unie (což ona naprosto razantně odmítá), pak jsme s druhým průvodcem Jochenem probrali politickou situaci v Česku, Klausův euroskeptismus a české předsednictví Evropské unii… K tomu pár vtipů, stereotypy ve vnímání Čechů a Němců a spokojeně se rozešli domů.

Skoro každý den v tomto týdnu pršelo a pršelo… Alespoň při představě toho krásného počasí, které panuje u nás, si zahřívám své promrzlé kosti a klouby. Také už se poprvé přihlásila zima. Jednoho rána mě vyděsily zasněžené kapoty aut před domem, ve Švýcarsku ležel malý poprašek sněhu na loukách i během dne. Samozřejmě, že zástupce českého národa okamžitě nenapadlo nic jiného, než ostatní začít koulovat. Někteří se velmi ochotně přidali, někteří jen nechápavě koukali (samozřejmě proto, že viděli poprvé v životě sníh, ne kvůli mně!). Tak si myslím, že až nasněží pořádně, máme se na co těšit. A už se taky teším!

20.-26.10. Škola hrou... ?

…tak už začala škola… a nevím proč, ale ráda bych si ty třítýdenní prázdniny, které trvaly doteď, ještě prodloužila. Říká se, že člověk, když někam přijede na delší dobu, projde 4 fázemi přizpůsobování se prostředí. První fáze je plná euforie a nadšení, vše je super a wunderschön… Pak přijde druhá fáze, kdy člověk začne střízlivět a pomyslná křivka jde rapidně dolů, velmi prudce, pak pozvolna, ale pořád dolů… Jako by se člověk sklouznul na skluzavce, ovšem bez toho písku v puse, když si člověk namele. To se u mě odehrálo v prvních třech dnech tohoto týdne, prudký pokles. Protože se mi nechce psát sprostě, nebudu to raději popisovat vůbec. Docela se už těším na třetí fázi, kdy by se moje vidění světa mělo pomalu probírat z kómatu a mazat záporné body. Ve čtvrté a konečné fázi se pak uvidí, jestli se vyhrabu do plusu, což by znamenalo, že jsem se asimilovala docela dobře, nebo jestli zůstanu v tom beznadějném mínusu a budu si pořád myslet, že pokoušet se mluvit německy, když člověk dělá chyby a není perfektní (což ale v tomto případě být ani nemůže), byl ten nejdebilnější „nápad, co mě kdy napad“…

Jak už jsem již psala, navštěvuji některé kursy pro cizince, jsou to gramatika a konverzace pro úroveň C1, C2 a gramatika pro B1, B2, Lendeskunde s naším panem Bauerem a Kurzgeschichte s p. Kreuzerem. K tomu jsem si zapsala i tři předměty ze zeměpisu. Jsou to dvě exkurse, jedna tady po Freiburgu a druhá do Basileje a „Handlungsorientierter Unterricht“. Tento předmět sice nebude nejlehčí, ale je zajímavý a snad se dozvím i něco nového úzce spjatého s praxí, což mi v Liberci upřímně řečeno dost chybí. Ze společného základu jsem si vybrala dva předměty, ale jeden kvůli pátečním exkurzím musím nechat plavat. Ten druhý je „Teorie und Praxis des projektorientiertes Lernens“, učitelka je dost rázná, jako tajfun, když vlítne do třídy. Když jsem se zmínila, že jsem z České republiky, začala o Komenským, jak moc si ho váží… Probudila ve mně opravdovou národní hrdost, je užasné slyšet spoustu hezkých slov o někom, kdo také pochází z Moravy (Češi prominou) jako já. To samé cítím vždy, když kolem Komenského procházím, jeho obří portrét min 3x4 metry visí totiž na jedné z chodeb university.

Z němčiny jsem si vybrala dva předměty s krásnými názvy „Gramatik spielerisch lernen“ a „Landeskundliches Arbeiten in mehrsprachlichen Klassenzimmern“ ale již s poněkud méně příjemnou vyučující… Když jsem se chtěla zeptat na podmínky, počet kreditů, které za splnění předmětů dostanu, a hlavně se chtěla představit, odbyla mě, že si všechno mám zařídit sama, to prý patří k mé samostatné práci na universitě… Tomu, kdo nám na začátku poradil, že toto všechno máme vždy na konci prvního semináře probrat s vyučujícími, bych v tu chvíli nejraději zakroutila krkem… Tak jsem si řekla, že se na to té babě blbé můžu zvysoka vykašlat, k životu ji opravdu nepotřebuju… Ještě si hodně dobře promyslím, jestli se tam vrátím nebo ne.

Myslela jsem si, že podpora studentů vyjíždějících do zahraničí se jen u nás rovná bodnutí nože do břicha. Nevím proč, ale mám pořád takovou romanticky naivní představu, že člověk, který chce dělat něco víc a jinak, by měl nejen dostat šanci, ale i být podporován… Jak teď vidím, nemůžeme to svalovat na náš bývalý režim (a zároveň se jím neustále omlouvat), na pomalou změnu poměrů a na dost velkou zkostnatělost našeho systému školství… protože na „vyspělém západě“, světe div se, to není lepší. Je to prostě v lidech a těm když se nechce, je to horší, než když by nemohli…

Jediným pozitivem bylo nádherné podzimní počasí, poslední hřejivé dotyky slunečních paprsků a tuny spadaných barevných listů, které už létu nadobro zamávaly. Ač nerada, asi to budu muset udělat také, protože teď už nás čeká jen zima, sníh a mráz.